Chemin de vie 4.

19. srpna 2010 v 19:07 | Saline A. |  Chemin de vie
Saline A.
"No do hajzlu," zamumlala jsem, sotva jsem si uvědomila pípání v pokoji. Pomalu jsem otevírala oči, a jakmile jsem po mé pravici zahlédla polonahého a spícího Billa, zase jsem je zavřela. "Horší to být nemůže."
"Ale může," ozval se z povzdálí hlas, který jsem chtěla slyšet snad ještě méně, než Billův. "Co jsi to ksakru udělala? Jsi snad úplně pitomá?!" syčel, aby nevzbudil toho blbečka. "A dívej se na mě, když s Tebou mluvím, Diano!" neochotně jsem otevřela oči. "Přemýšlela jsi vůbec, když jsi to svinstvo pila?"
"Jak dlouho jsem tady?"

"Čtyři dny," povzdechl si o poznání klidněji. "Už ani nevím, co všechno říkal doktor, mám pocit, že se zmínil o kómatu, bezvědomí. Co já vím, byl jsem tak šílený strachy, že jsem ho ani nevnímal," posadil se ke mně na postel.
"Omlouvám se, chtěla jsem se jenom trochu odreagovat, nechtěla jsem, aby to skončilo… takhle," zatáhla jsem za kapačku.
"Odpojili Ti všechno. Vodu, elektřinu, plyn."
"Zapomněla jsem zaplatit účty," povzdechla jsem si.
"A máš z čeho je zaplatit?"
"Ano!" vyhrkla jsem. "Teda… nevím, snad ano."
"Najdu Ti práci, Di. Mám tu spoustu známých, můžu zařídit…"
"Ne, Maxi. Jsem dospělá, musím se postavit na vlastní nohy. A navíc mám pocit, že v útulku pro kočky hledají výpomoc."
"Di, můžu Ti najít něco, kde se nadřeš mnohem míň za podstatně víc peněz!"
"Chci začít od nuly, Maxi."


* O.o *

"Ahoj," ozvalo se těsně vedle mě rozespalé zachraptění.
"Hm?" překvapeně jsem se za tím hlasem otočila. "Myslela jsem, že už jsi dávno odešel."
"Max říkal, že mě odveze, ale nechtěl jsem," poposedl si.
"Proč?"
"Chtěl jsem s Tebou mluvit."
"O čem?" povzdechla jsem si.
"Křičela jsi na mě, že jsem Ti zničil život. Je to pravda?" přesedl si ke mně.
"Říkám spoustu věcí, když jsem opilá," zašeptala jsem.
"Jen mi řekni, jestli je to pravda. Prosím!" pevně mě chytl za ruku.
"A proč? Řekni mi, proč to chceš kruci vědět, Bille? K čemu Ti to bude?"
"Protože když mi řekneš, že naše manželství bylo nejhorší období Tvého života, nechám Tě jít."
"Bille, já…" zasekla jsem se. Najednou jsem nevěděla, co říct a Bill to špatně pochopil. Začal vstávat a pomalu šel ke dveřím. "Když jsem před oltářem řekla ano," potichu jsem začala mluvit, díky čemuž se zastavil. "Bála jsem se, že TY ho neřekneš. A když jsi to řekl, byla jsem nejšťastnější za celý svůj život. Celou tu dobu, co jsme byli manželé, jsem, i přes všechny ty hádky, zažívala nejkrásnější období, protože jsem byla s TEBOU! Byla jsem Diana Kaulitzová, manželka Billa Kaulitze, nejúžasnějšího muže pod sluncem," odmlčela jsem se a nechala slzy téct. "A když jsem pak podepisovala rozvodové papíry, věděla jsem, že jsem zpackala všechno, co jsem mohla," stulila jsem se do klubíčka a tiše plakala.
Po chvíli ničemného ticha jsem za sebou ucítila pohyb. Bill si lehal za mě pod peřinu, a zatímco jednou rukou podložil mou hlavu, druhou mě pevně objal.
Líbal mě do vlasů a pobrukoval si píseň, kterou jsem brzy poznala jako All the same od Sick puppies. Pevněji jsem se k němu přitiskla a chytla ho za ruku.
"Všechno bude zase dobře, uvidíš," zašeptal mi do ucha, na které mi ještě vtiskl polibek a poté zabořil obličej do mých vlasů. A já začala brečet ještě víc.


* O.o *

Právě jsem se vracela po náročném dnu z práce, když jsem na schodech u svého domu viděla sedět Billa.
"Ahoj, co potřebuješ?" udiveně jsem ho políbila na líčko.
"Jen jsem Tě dlouho neviděl," zářivě se usmál. "Jak se daří?"
"Omlouvám se, jsem od rána do večera v práci, a když večer přijdu, většinou bývám dost unavená, ty kočky jsou celkem živé," unaveně jsem si vedle něj sedla. "Mám se dobře, děkuju. Co vy s Tomem?"
"Vymýšlíme nové písničky, takže nám je každopádně dobře," krátce se zasmál. "Co kdybychom si zašli na večeři?"
"Bille, pracuju do sedmi, bývám hodně unavená a navíc… myslím, že je ještě brzy."
"Jde jen o večeři, Di. Myslel jsem, že bychom si konečně pořádně promluvili, vyjasnili si náš… vztah a tak, víš?"
"Co třeba v sobotu?" usmála jsem se. "To už bych mohla být odpočatá."
"To je už zítra."
"Vážně?" začala jsem se smát. "Moc ty dny nevnímám, práce mi hodně zaměstnává mysl."
"To je dobře, alespoň nemusíš zahánět nudu…"
"Bille, tohle už nehrozí. Něčím ji vždycky zaženu, začala jsem malovat a to mi mysl zaměstná na dostatečně dlouhou dobu," usmála jsem se. "Ale díky," pohladila jsem ho po noze.
"Jsem připraven kdykoliv Ti pomoct."
"Já vím…"


* O.o *

"Mám nápad," zašeptal Bill do šera restaurace, kterou osvětlovaly pouze bílé svícny. "Každý z nás položí tomu druhému JEDNU otázku, na kterou musí pravdivě odpovědět."
"Dobře. Smím začít?"
"Samozřejmě," pokynul hlavou.
"Jak je to s Tvou fyzickou stránkou těla?"
"Ty problémy začaly krátce po tom, co jsme oznámili, že se rozvádíme. Před domem mi začaly stanovat masy novinářů. Stres na sebe nenechal dlouho čekat a já si pomalu začal všímat, že nejsem schopný pozřít ani sousto, tudíž jsem velmi rychle zhubnul. Nějak extra mi to nevadilo, až když si Tom stěžoval, trochu jsem začal řešit, co se s mým tělem děje, ale jelikož mé tělo si zvyklo na to, že nedostává jídlo, nic jsem už nedokázal sníst. Začal jsem chodit dvakrát týdně na terapie, učím se znovu jíst, po malých porcích a už i trochu přibírám," jemně se pousmál.
"Jsem ráda, že se to vrací do starých kolejí…" jemně jsem ho pohladila po ruce.
"Teď moje otázka…"
"… proč jsem začala pít?"
"Docela by mě to zajímalo."
"Už během manželství, ještě když žil táta. Začal na mě vyvíjet tlak, často jsem se s ním hádala a začala jsem to řešit pitím. Nejdřív to bylo jen pár skleniček týdně, ale při rozvodu se potřeba začala zvyšovat, najednou jsem měla několik skleniček denně a později…" povzdechla jsem si. "Byla jsem schopná i pár flašek denně, to už sis všimnul."
"Každý jsme trpěli, ale jiným způsobem."
"Možná bychom mohli příště trpět společně."
"To by mohlo být fajn."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.