Stopy v písku II. 7.

25. července 2010 v 10:15 | Saline A. |  Stopy v písku II.
"Kdepak jsi byla celý den?" usmál se na mě Tom při večeři.
"U gynekoložky a pak…" zasekla jsem se. "Na procházce," přiznala jsem se.
"Stalo se snad něco?"
"Ne, samozřejmě, že ne, jen jsem chtěla vědět, jestli je ta nevolnost v pořádku."
"Aha. S kým jsi byla na procházce?"

"S kamarádem."
"Tak to pak jo. Viky, dnes večer bych chtěl jít ven," sklidil nádobí a já ho začala umývat.
"A proč se mě ptáš? Já nejsem Tvoje matka, Tome, mně se na nic ptát nemusíš," začala jsem se smát.
"A zvládnete to?" starostlivě mě pohladil po bříšku.
"Ale samozřejmě! Jen jdi, máš šanci získat přítelkyni, tak jí využij!" usmála jsem se.
"Jsem nervózní," skousl si ret.
"Tak nebuď. Hlavně buď svůj, buď přirozený, Tome a máš boj vyhraný," pohladila jsem ho po tváři. "V kolik máte sraz?"
"V půl osmé u ní."
"V tom případě se začni oblékat - je čtvrt na osm," se smíchem jsem ho popostrčila směrem k jeho ložnici.
"Kruci!" zasténal a tryskem se běžel oblékat.
o.O * O.o
"Ahoj, Viky," ozval se mi v mobilu jemný hlas.
"Sebastiane! Ahoj, co potřebuješ?" usmála jsem se a poposedla si.
"Měla bys na mě dneska trochu času?"
"Samozřejmě! Mám volno celý den, stačí říct čas."
"Můžeš za pět minut?" zasmál se.
"Za pět minut?"
"Výborně, vyzvednu Tě za pět minut u Tebe, zatím se měj," zavěsil a já se na ten mobil dívala s otevřenou pusou.
Naštěstí jsem se rychle vzpamatovala a vyběhla do ložnice stejně, jako předtím Tom. Když mi po necelých pěti minutách zvonil zvonek, stála jsem nachystaná v předsíni, tudíž jsem si pouze vzala klíče a vyšla z domu.
"Rád Tě vidím," políbil mě na tvář.
"Děkuju, já Tebe taky," smála jsem se. "Nepůjdeme raději už? Nerada bych, aby nás někdo viděl."
"Samozřejmě, chápu Tě," chápavě mě objal kolem ramen a pomohl mi do auta.
"Děkuju," usmála jsem se. "Kam půjdeme?"
"Mám zamluvené místo v takové malé restauraci."
"Bude tam hodně lidí?" nervózně jsem si skousla ret.
"Je tam zavřeno."
"Tak jak se tam dostaneme?"
"Ta restaurace je moje," se smíchem mě políbil na tvář a poté mi šel okamžitě pomoct vylézt z auta.
o.O * O.o
"Máš to tu moc hezké," posadila jsem se do příjemného ratanového křesla.
"Děkuji, stálo to spoustu úsilí," nalil mi do sklenky džus. "Myslel jsem i na miminko, nechal jsem uvařit lehčí jídlo."
"Jsi moc hodný, ale nezaručuji, že to v sobě udržím. Poslední dobou miminko nějak zlobí a nenechá mě nic sníst."
"Však to se nějak uklidní, a kdyby bylo nejhůř, můžeme zajít k nám, promluvíš si s mou matkou."
"Jsi moc milý, ale to určitě přejde, jsou to obyčejné těhotenské nevolnosti, tvá matka mě na to na začátku upozorňovala."
"Můžu Ti něco nabídnout? Nějaké ovoce nebo tak nějak?"
"Ovoce jsem musela vypustit, miminku nějak nesedí, ale děkuji. Co tu máš nachystané?"
"Nechal jsem uvařit kuřecí prsíčka na ananasu s bramborami, myslíš, že to Tvůj žaludek unese?"
"No, můžeme to zkusit. Třeba dnes bude shovívavý," usmála jsem se.
"Výborně, hned to přinesu," políbil mě na tvář a odběhl do kuchyně pro jídlo. Během několika minut byl zpátky i se dvěma velkými talíři. Jeden položil přede mě a druhý před sebe.
"Dobrou chuť."
"Děkuju, Tobě také. Vypadá to výborně!"
"Mám nejlepší kuchaře," mrknul na mě.
Během jídla jsme probírali povolání jeho matky, jeho studium, které málem bylo v gynekologii a o miminku, které jsem čekala.
"Promiň," hekla jsem znenadání a urychleně si stoupla s rukou před pusou.
"Poběž," pohotově mě objal kolem ramen a rychle mě vedl na záchod. "Tady," otevřel mi dveře kabinky.
"Běž pryč," stihla jsem heknout těsně před tím, než jsem začala zvracet.
"V žádném případě," zaslechla jsem za sebou rezolutní rozhodnutí a jeho jemnou dlaň na mých zádech, jak mě starostlivě hladí.
"Přineseš mi prosím kabelku? Mám tam kartáček na zuby," opřela jsem se po nějaké době o umyvadlo.
"Samozřejmě."
"Děkuju," zašeptala jsem a sotva odešel, už jsem si vyplachovala pusu vodou. "Proč tak zlobíš, broučku?" pohladila jsem si nereagující bříško.
o.O * O.o
"Hrozně moc mě to mrzí, Sebastiane. Je mi tak trapně!"
"Neomlouvej se, vždyť já to chápu, Viky. Jsi prostě těhotná, to k tomu prostě patří, nemůžeš za to."
"Mrzí mě, že jsi mi u toho musel asistovat."
"Nemusel, ale chtěl jsem Ti pomoct. Nechtěl jsem, abys tam byla sama. Připadal bych si příšerně!"
"Oceňuji už to, že se semnou stýkáš, přestože víš, že jsem těhotná."
"Nevidím důvod, proč bych neměl. Pokud vím, s biologickým otcem toho dítěte se nestýkáš a to dítě…"
"Musím jít," skočila jsem mu do řeči. "tom už bude doma."
"Ach, jistě. Ten, co s Tebou bude dítě vychovávat."
"Bude mi s tím pomáhat, jsem mu za to nesmírně vděčná, Sebastiane. A navíc, my dva… Známe se hrozně krátce, pochop mě," omluvně jsem ho pohladila po noze.
"Samozřejmě, já to chápu," za ruku mě chytil a přiblížil obličej k mému. "To mi ale nebrání udělat tohle," pousmál se. Dvěma prsty mi nadzvedl hlavu a po tom, co jsem se usmála i já, mě začal lehce líbat.
"Omlouvám se, musím jít," vyhrkla jsem a spěšně vyběhla z auta. "Zavolám ti!" křikla jsem ještě, než za mnou zapadly dveře.
 


Komentáře

1 AngeliQue | 25. července 2010 v 14:24 | Reagovat

juu ten je niníí hodnej.. chci takovýho manžela :D

2 MiMi Madison H. | Web | 25. července 2010 v 20:27 | Reagovat

uuuh...a kdo je ten Sebastian? mě snad něco ušlo :D sakra :D ale moc hezký dílek, už chci další :p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.