Stopy v písku 12.

29. května 2010 v 4:09 | Saline A. |  Stopy v písku
 Krásné počtení :)

V Americe jsem byla už týden a všechno se zatím vyvíjelo celkem dobře, krom renovace obývacího pokoje. Zjistilo se, že krb je špatná, tudíž se musel strhnout a zadělat topení. Plán jsem tedy musela předělat a obývák vypadá úplně jinak, než jsem původně chtěla, aby vypadal.
Vztahy v rodině se uklidnily, paní Russellová si zvykla, že s malou Karin si po večeři hrajeme a sama se k nám párkrát přidala, zatímco Daniel se začal stranit a mě to mrzelo. Nicolas říkal, že se asi zamiloval do nějaké slečny ze školy, tak snad se to brzy uklidní.
"Viktorie?" ozval se za mnou tichý hlas, když jsem po večeru seděla na schodech na terase.
"Ahoj, Danieli. Zrovna jsem o Tobě přemýšlela!" poklepala jsem na místo vedle sebe a počkala, než si sedne.
"Vážně? Co hezkého sis o mně myslela?"

"Že se mi poslední dobou nějak straníš," šťouchla jsem ho do ramene.
"No, měl jsem hodně učení, promiň," kouzelně se usmál. "Hele, co kdybychom si zítra někam vyšli? Na večeři?"
"Nemyslím si, že je to nejlepší nápad, Danieli," zašeptala jsem.
"Nic za tím nehledej, je to jen přátelská večeře. Prosím," objal mě kolem ramen.
"Tak dobře. Kam půjdeme?" usmála jsem se a ruku ze svých ramen sundala.
"Je tu taková menší útulná restaurace, máme v ní zvláštní místo, na které nikdo nesmí, hm?"
"Výborně. Bude potřeba nějakého společenského oblečení?"
"Samozřejmě, že ne! Přijď tak, jak se Ti bude chtít a formálnost necháme stranou, co ty na to?"
"To mi vyhovuje."
"Takže v půl sedmé u auta? U matyk naší nepřítomnost zařídím," usmál se a rychlým krokem odešel do domu. Zatímco se pomalu zhasínala světla v celém domě, já se přesouvala na houpačku a vytáčela Billa. Bylo mi jasné, že zrovna mají zkoušku, ale jsem docela unavená a dva dny už jsem s ním nemluvila, tudíž nějaká zkouška vážně počká.
"Ahoj lásko," usmála jsem se do telefonu na tu (pro mě) nejdokonalejší osobu.
"Konečně voláš, miláčku! Ani nevíš, jak se mi po Tobě ty dva dny, co jsme se neviděli, stýskalo! Jak se máš? A proč jsi mi nezavolala?!"
"Omlouvám se, měla jsem spoustu práce, vznikly nějaké komplikace, tak promiň. Mám se dobře, co ty a Tom? Jak tam žijete, ještě jste neumřeli hlady?"
"Zatím ne, ale už jednou byla krize, museli jsme zajet k mámě. Vyjedli jsme jí skoro celou lednici," začal se smát.
"Tomu docela věřím," smála jsem se s ním. "Co říkala maminka?"
"Abys se koukala co nejdřív vrátit, chce Tě poznat," usmál se rozkošně.
"To je od ní milé, tak ji dnes večer pozdravuj, až pojedete na večeři."
"Jak víš, že k ní jdeme na večeři?" nakrčil nos, tudíž se mu mezi obočím vytvořila roztomilá rýha.
"Hádala jsem. Napadlo mě, že když jste ten luxus okusili jednou, půjdete tam znovu. Ale jen jděte, alespoň se pořádně najíte a já vás za čtvrt roku nenajdu jak kostru. Měla bych špatný pocit z toho, že jsem vám tam nic nenechala."
"Myslím, že bych se Ti smál, kdybys vařila na tři měsíce dopředu. A navíc, neměla bys kdy, když jsi to oznámila den před odletem. Toho bych si všiml."
"Miláčku, kdy pochopíš, že jsem to před Tebou netajila?! Kdybys byl všímavější a viděl ten kufr ve skříni… Ale to je jedno, už jsem tady a to co bylo, bylo," usmála jsem se.
"To je pravda. Nemá cenu to řešit. Jak si to užíváš v Long Beach?"
"Je tu pěkně, ale za celou dobu jsem nebyla ještě ani jednou na pláži a to je dvě minuty od domu! Vždycky jsem tolik unavená… Ale zítra se dostanu alespoň na chvíli do města."
"Miláčku, musím končit, kluci vyšilují," rukou ukázal za sebe na nadávajícího Toma. "Užij si to ve městě, něco hezkého si kup a dávej na sebe pozor, víš, že jsi šikovná."
"To Ti teda pěkně děkuju, lásko. Mám pro Tebe dárek!"
"Děkuju, ale hlavně mi přivez sebe. To bude ten nejkrásnější dárek."
"Miluji Tě," zašeptala jsem.
"Já Tebe taky, lásko. Opatruj se. Pa," vypnul hovor a mně se okamžitě začalo stýskat.
o.O * O.o
"Co si budete přát?" přišel k nám elegantní číšník, když jsme se posadili ke stolu pro dva.
"Láhev červeného vína a jídlo si objednáme za chvíli," usmál se na něj Daniel, zatímco mi podával jídelní lístek. Diskutovali o tom, které víno bude nejlepší a já si procházela předkrmy.
"Prostě nějaké přineste," otočila jsem se na číšníka po deseti minutách, co jsem si procházela nejrůznější saláty.
"Omlouvám se," pohladil mě po ruce, když číšník odešel.
"Nic se neděje," vymanila jsem svou ruku z té jeho. "Co si objednáme?"
"Já si vezmu lososa na pomeranči, co by sis přála ty?"
"Vezmu si ten New Yorský ovocný salát."
"Nic jiného? Nebudeš mít hlad?"
"Rozhodně ne, ovoce mě vždycky zasytí," usmála jsem se a napila se vína, které číšník právě přinesl a Daniel rovnou objednal.
"Jsem ráda, že jsi přijala mé pozvání," usmál se na mě.
"Bez problémů, ale proč jsi mě pozval?"
"Chtěl jsem na večeři, popovídat si. Jako… přátelé," znovu mě chytil za ruku.
"V tom případě nechápu, proč mě musíš držet za ruku," jemně jsem jeho ruku chytla a položila ji na stůl. "Jsi moc milý kluk, Danieli, ale určitě víš, že mám přítele. Nehledě na to, že jsi o několik let mladší. Ani nechápu, jak ti mohli nalít víno, když je tu plnoletost od jednadvaceti!"
"Je to restaurace známého. Viktorie, Tvůj přítel je od nás hrozně daleko, nic se nemusí dozvědět! NIKDO se nemusí nic dozvědět! Může to být naše tajemství."
"Ale já nebudu Billa podvádět, miluju ho! Jsem s ním skoro rok a nehodlám na tom nic měnit. Je mi líto, ale já jsem tu pracovně a jestli Ti to nevyhovuje, tak se můžu klidně sbalit a odjet, peníze jsou mi ukradené. Nepřijela jsem kvůli penězům, ale příležitosti něco dokázat. Děkuji za pozvání, uvidíme se zítra," zvedla jsem se spěšně.
"Počkej, zavolám Ti auto," zašeptal.
"Ne, díky. Projdu se," bez dalších slov jsem odešla.
Procházela jsem se po městě a jen tak si vybavovala detaily Billova obličeje. Město bylo nezvykle prázdné, přestože veškeré restaurace a bary byly otevřeny. Zatočila jsem do menší uličky, která vedla k pláži.
Po zdech domů byly nejrůznější obrazce, někde pozvánky na akce. Sotva jsem došla na pláž, vybrala jsem si místo nedaleko menších skal a sedla si do písku.
Vyhřátý písek mi klouzal mezi prsty, poslední paprsky zapadajícího slunce mi dopadaly na kůži a z dáli se ozývalo lomení mořských vln o ostré skály.
 


Komentáře

1 AngeliQue | Web | 29. května 2010 v 4:18 | Reagovat

krásné :) těším se na další ! :)

2 Saline A. | Web | 29. května 2010 v 11:26 | Reagovat

[1]: Děkuji, další nastavím asi na úterý, aby se zveřejnil :)

3 AngeliQue | Web | 29. května 2010 v 12:36 | Reagovat

[2]: super.. :)

4 MiMi Madison H. | Web | 29. května 2010 v 14:51 | Reagovat

krásnééé....moc povedený dílek, jsem ráda, že se Viki nezlobí na Billa, to by ještě scházelo..a ten Daniel není nějak moc dotěrný?...heh, hned ho zruším :D

[2]: až na úterý?...se tu sežeru, dokud budu čekat :D

5 Saline A. | Web | 29. května 2010 v 15:16 | Reagovat

[4]: Daniel je prostě ještě dítě a láska si nevybírá ;)
A ano, až na úterý - už to mám nastavené :D

6 AngeliQue | 29. května 2010 v 23:30 | Reagovat

[5]: nastavené? Máš stále stejné heslo, počítám, že? :D

7 Saline A. | Web | 29. května 2010 v 23:52 | Reagovat

[6]: Nemám :P :D

8 MiMi Madison H. | Web | 29. května 2010 v 23:58 | Reagovat

[5]: no, to mi taky tak přišlo, že je ještě dítě...ale i takové děťátka jsou roztomilé na hraní :D..ale plně chápu Viki, ona má skvělého kluka, nepotřebuje problémy s nějakým dítětem :D

[7]: no, ale pěkně si jí setřela :D...já si heslo neměnila už hodně dlouho, ale asi bych měla..jenom se bojím, že ho pak zapomenu :D

9 Saline A. | Web | 30. května 2010 v 9:40 | Reagovat

[8]: Děti jsou hezké na hraní, ale ne na vztah =P I když, já bych radši mlčela, pořád jsem mladší než Daniel :D:D
A co se týče hesla, změnila jsem si ho až po tom, co se mě zeptala :D A na to heslo nikdo nepřijde :D

10 AngeliQue | Web | 30. května 2010 v 22:10 | Reagovat

[9]: Já bych ti tam stejně nelezla :D ale jako napadlo mě že to zkusím.. :D ale prostě bych si to nedovolila! :) :D

11 Saline A. | Web | 30. května 2010 v 22:11 | Reagovat

[10]: Já Tě kousnu! :D Ne, mně by to tolik nevadilo, ty bys přišla o překvapení ;) :P

12 MiMi Madison H. | Web | 30. května 2010 v 23:43 | Reagovat

[9]: já už jsem se s dětmi hrála...a nedopadlo to dobře...takže už se s nima nehraju :D
hah, ale stejně...já kdybych věděla tvé heslo, taky by mě napadlo to samé co Angelique :D...ale já nemám ráda, když mi někdo leze do zelí, tak bych to nedělala někomu jinému...hlavně né kamarádkám :p :)

já si raději články nenastavuji dopředu :D

13 Saline A. | Web | 31. května 2010 v 17:39 | Reagovat

[12]: No jo, hodně věcí se nevyplácí, ale od toho to je, abychom se poučily :)
Mně by to jako taky napadlo, možná bych tam i vlezla, ale sotva bych se přihlásila, hned by mi svědomí vrazilo facku a já bych odešla :D
Jako já si články taky nepřednastavuju, ale prostě jak mě nebaví to přepisovat, tak si tam nastavím co už mám přepsané a kašlu na to, jinak bych se k tomu nedokopala :D Pořád bych si říkala "To je moc brzo, ještě jim to tam dávat nebudu" :D

14 Marky | E-mail | Web | 31. května 2010 v 19:11 | Reagovat

Tak to je skvělé, že spřátelíš:) Děkuju!:) Hned si Tě jdu přidat:) A mimochodem, tuhle povídku mám v plánu si přečíst, jen co bude po přijímačkách trochu času ;)...

15 Saline A. | Web | 31. května 2010 v 19:18 | Reagovat

[14]: Nemáš vůbec zač :)
A na povídku nespěchej - jak jsem psala jednou, přijímačky jsou přednější :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.