Trivio 13.

5. února 2010 v 20:10 | Saline A. |  Trivio
Tento díl... Jsem na něj tak pyšná! Jsem si stoprocentně jistá, že ještě nikdy se mi nepodařilo tolik se vžít do toho příběhu, tolik prožívat ty chvíle spolu s Karin. Byla bych ráda, kdyby se to podařilo i vám a proto jsem vám na pomoc přiložila píseň, za které jsem celý tento díl psala :) Hodně štěstí a... Krásné čtení! :)




Most, Česká republika
"Karin," zaslechla jsem nešťastný sten Dominika.
"Nech mě," křikla jsem na ně a očima zaprosila u chlapců. "Běž domů!"
"Karin, promiň, nevěděl jsem…"
"A o to jde. Dominiku, toužíš po dítěti, které já mít nemohu a adoptované nechci. Nechci svatbu a ani nechci mít společné bydlení s přítelem."
"Tím mou nabídku k sňatku odmítáš?"
"Ano. A spolu s tím i veškeré další nabídky. Bylo by lepší ukončit to."
"Karin…" pohladil mě po tváři a na čelo mi vtiskl lehký polibek. "Miluji Tě."
"Hodně štěstí při hledání opravdové lásky," usmála jsem se a sledovala postavu zhrzeného muže, jež za sebou zavíral hlavní dveře. "A co vy dva?" otočila jsem se na Tadeáše a Tobiho, jež se rozpačitě culili.
oOo * oOo
Bylo zvláštní po tolika měsících vztahu usínat sama a ráno se sama probouzet, ale věděla jsem, že má volba byla správná.
Dominik si zasloužil milující ženu, která mu porodí zdravé a krásné děti. On si zaslouží mnohem víc, než já bych mu dokázala dát. Vidina Dominika obklopeného rozpustilými dětmi mě uspokojovala víc, než cokoli jiného.
"Nad čím přemýšlíš?" objal mě Tadeáš kolem ramen a do vlasů mi vtiskl lehký polibek.
"Nad Dominikem. Přála bych si, aby konečně poznal to rodinné zázemí, které jsem mu já nedokázala dát."
"Lituješ toho?"
"Ne… Vím, že všude mu bude lépe, než u mě."
"To neříkej," pohladil mě po zádech.
"Ale já to vím, Tede. A budu šťastná, až ho uvidím s dítětem. Zaslouží si to."
"Jednou kolem tebe budou také běhat děti a budou Ti říkat mami."
"Možná. Ale muž, se kterým bych si přála prožívat tuhle radost je daleko a já na něj díky své hlouposti můžu zapomenout."
"O čem to mluvíš?"
"O tom, že když jsem měla možnost být s Brianem, hloupě jsem ji odmítala a teď už nemám právo žádat o novou šanci."
"Karin, co to plácáš?" nechápavě se posadil proti mně.
"Já? V podstatě nic. Měla bych jít, za půl hodiny mám být u kadeřnice. Potřebuji, aby mi něco udělala s tímhle," prohrábla jsem si rukou vlasy a mátožně vstala.
"Co s nimi chceš udělat?" křikl, když už jsem stála mezi dveřmi.
"Nech se překvapit," zasmála jsem se a volným krokem vyšla do slunečného dopoledne.
V téměř prázdných ulicích se potulovalo posledních pár opozdilců, kteří spěchali na odpolední směnu do práce, nebo domů za rodinou, zatímco jen pár šťastlivců sedělo na lavičkách a labužnicky si užívali sluníčka, jež k nám po několika nekonečně dlouhých týdnech opět zavítalo.
"Dobrý den," kuňkla jsem nesměle ode dveří kadeřnictví.
"Dobrý den, Vy jste…?"
"Karin Richterová. Jsem objednaná na barvení a… chemické vyžehlení vlasů."
"No jistě! Omlouvám se, trošku jsem zapomněla," líbezně se usmála a usadila mě do příjemného žlutého křesílka. "Jste si jistá, že se těchto vlasů chcete vzdát?"
"Moc ne, ale přála bych si začít znovu, víte? Od úplného začátku," pousmála jsem se a naposledy si prsty prohrábla své rudé a vlnité vlasy.
"Jste si jistá, že to zabere?"
"Moc ne," zašeptala jsem, zatímco mi do vlasů vnášela barvu na vlasy.
"No, daly jsme těm vlasům zabrat, když jsme to vzaly v jeden den," trošku si povzdechla přibližně po dvou až třech hodinách.
"Já vím, ale už bych nenašla odvahu. Budu jim věřit," pousmála jsem se. "Moc Vám děkuji," rozloučila jsem se s ní s o pár tisíci lehčí kartou a s pořádně divným pocitem, že to nejsem já. Ale jsem si jistá, že si na to zvyknu.
Se vší opatrností jsem odemykala domovní dveře, ovšem mohlo mě napadnout, že chlapci budou co nejblíže dveří, aby ten výtvor viděli z první řady.
"Ahojky," zářivě jsem se usmála, zatímco chlapci strnule zírali. "To je to ta hrozné?"
"Ne, ne, je to…" hledal slova Tadeáš.
"Dokonalé," vydechl Tobias a Tadeáš jen přikyvoval.
"Moment," zašeptala jsem s přimhouřenýma očima. "Něco mi tu nehraje," bleskově jsem očima prolétla místnost, až jsem se zastavila na Tadeášovi, jehož ruka spočívala na Tobiasově boku. "Panebože, vy jste se dali dohromady!" vykřikla jsem šťastně a radostně si poskočila.
"No, tak trochu," zazubil se Ted.
"Když jsi byla pryč, tak jsme spolu mluvili a… trošku se to zvrtlo."
"A tím správným směrem! Pojďte, na oslavu vám uvařím tu mořskou rybu, jak jsem vám jí zakazovala," usmála jsem se a se dvěma hopkajícími chlapci vyrazila do kuchyně.
oOo * oOo
Praha, Česká republika
Nervózně jsem podupávala nohou, zatímco jsem čekala před dveřmi důvěrně známé osoby a odhodlávala se zazvonit.
Po nějaké chvíli přemlouvání sebe samotné jsem s hlubokým nádechem zazvonila. Nemusela jsem čekat nijak dlouho, jelikož sotva zvonek dozvonil, dveře se prudce otevřely a na mě se díval muž s okouzlujícím úsměvem.
"Čekal jsem," zašeptal a poodstoupil na délku paže, abych mohla projít.
"Promiň, vím, že jdu pozdě," pohladila jsem ho po tváři.
"Ať bys přišla kdykoli, stále by to bylo včas," usmál se a pevně mě objal.
"Lituji, že mi nedošlo dřív, co v Tobě mám, jaký jsi… byla jsem příliš hrdá."
"Jsi ten nejskromnější člověk, jakého znám. Na kousek hrdosti máš právo," zlehka mě políbil na čel. "Pojď, uvařím ti čaj, promluvíme si. Máme času, kolik jen si budeš přát," usmál se a aniž by povoloval stisk mého pasu, odváděl mě do prostorného obýváku. "Hned jsem tu," znovu mě políbil na čelo a odešel do kuchyně.
Skrčila jsem si nohy pod sebe a rozhlížela se kolem. Tak zvláštně mě zahřálo u srdce, když jsem nad krbem viděla svou fotografii.
"Děkuji," pousmála jsem se, když mi podával hrnek s jasmínovým čajem. Odpověděl mi zářivým úsměvem a posadil se vedle mě.
"Jak ses měla, za tu dobu, co jsme se neviděli?"
"Slunečno, střídavě zataženo."
"Nějaké problémy s Dominikem?"
"Obyčejné partnerské. Takové, které bývají u každého páru. Ovšem… nahromadilo se jich víc," odmlčela jsem se.
"Co se stalo?"
"Rozešli jsme se."
"Řekl bych, že mě to mrzí, ale… nechci lhát. Ovšem je mi líto, že se trápíš."
"Ale já se netrápím. Oba dva jsme věděli, že dělám správnou věc, když ten vztah ukončuji. On si zaslouží něco víc."
"Nikdo a nic není víc, než ty," vzal mi hrnek a položil ho na stůl. "Pojď sem," usmál se a něžně mě k sobě přivinul. Zachumlala jsem se do jeho přívětivé náruče a zářivě se usmála.
Skládanka se sama pomalu skládala a mně v tu chvíli nepřišlo nic přirozenějšího. Byla jsem v jeho náruči, byli jsme my dva a nic jiného neexistovalo.
"Neuvědomovala jsem si, jak moc mi tohle chybělo. Omlouvám se. Za všechna ta odmítnutí. Už vím, že to byla obrovská chyba."
"Na tom už nesejde. Teď jsme spolu. Ty, já… my. Nic jiného, ano? Nemysli na minulost, ani na budoucnost. Mysli jen na přítomnost. Na to, že jsi v mém náručí, na to, že jsme konečně zase spolu a věř, že teď už Tě nepustím. Jsi moje a já Tě nikomu nedám, ať si každý říká co chce," šeptal mi do ucha a zároveň mi těsně pod něj vtiskával jemné polibky.
Lehce jsem natočila hlavu a naše rty spojila v polibek.
Vášnivá hra jazyků, jež se po velmi dlouhé době zdravily. Vítaly se navzájem, slibovaly, šeptaly slůvka lásky.
"Miluji Tě, Karin."
"Miluji Tě, Briane," zaznělo tiše pokojem, načež se naše rty znovu spojily.
 


Komentáře

1 MiMi Madison H. <3 Affíčko <3 | Web | 5. února 2010 v 21:09 | Reagovat

mě tu píseň nechce zpustit...proto si to ještě nemůžu přečíst..chci k tomu taky tu písničku..heeelp

2 Saline A. | Web | 5. února 2010 v 21:30 | Reagovat

[1]: Mmm mně ta písnička jde, ale jestli Tobě vážně ne, tak jdi na youtube a najdi si "Asher Book - Try" :)

3 MiMi Madison H. <3 Affíčko <3 | Web | 5. února 2010 v 21:37 | Reagovat

díííky :)

4 Saline A. | Web | 5. února 2010 v 21:44 | Reagovat

Není zač :)

5 MiMi Madison H. <3 Affíčko <3 | Web | 5. února 2010 v 23:38 | Reagovat

to je přímo dokonalé...ale není to ještě poslední dílek, že ne?...moc se mi to líbí :)..ach

6 Saline A. | Web | 5. února 2010 v 23:40 | Reagovat

[5]: Děkuji :) ♥ Poslední dílek to není, ač mi v sešítku zbývá místečko na tři další díly :) Ale neboj, koupila jsem si ještě jeden, takže můžeš očekávat ještě tak.. 21 dílů? :D Uvidíme :) Ale poslední díl to rozhodně není. Brian a Karin jsou dvě složité osoby a já bych byla  hloupá, kdybych o jejich životě nevyprávěla dál. Bude každopádně zajímavý :)

7 MiMi Madison H. <3 Affíčko <3 | Web | 5. února 2010 v 23:56 | Reagovat

[6]: to si mě uklidnila...jsem se lekla, že nebudu mít co číst...tahle povídka se mi moc zamlouvá :)...chtěla bych umět o některých věcech vyprávět jako ty..musím se hodně učit...mám sice ducha spisovatelky..ale né tak dokonalé jako ty...musím cvičit..ačkoliv jsem starší..ale mladší lidé vždycky umí něco lépe...čím později člověk s nečím začíná..tím víc je to pro něj někdy složitější..stejně je to se mnou..začala jsem na svým talentu pracovat hodně pozdě..ale snad se ještě vypracuji :)

8 Saline A. | Web | 6. února 2010 v 11:12 | Reagovat

[7]: Pevně věřím tomu, že se vypracuješ, protože jsi na velmi dobré cestě! Ten, kdo čte tvé povídky, tak rozezná jak se čím dál víc zlepšuješ, jak do povídek vkládáš  čím dál více sebe. :)
A děkuji ♥

9 MiMi Madison H. <3 Affíčko <3 | Web | 6. února 2010 v 11:46 | Reagovat

[8]: snažím se...proto tu novou ještě nějakou dobu zveřejňovat nebudu....protože na ní pořád pracuji...snažím se...a stejně, musím předělat ůvodní dílek :D a to je složité :D mírně :D

10 Saline A. | Web | 6. února 2010 v 11:51 | Reagovat

[9]: To věřím, ani nevíš, kolikrát jsem já předělávala díly a  jakou dobu mi to trvalo :D Ale poslední dobou mám to štěstí *třikrát klepe o zoubky*, že jaký ten díl napíšu napoprvé, předělávat už to nemusím :)

11 MiMi Madison H. <3 Affíčko <3 | Web | 6. února 2010 v 13:19 | Reagovat

[10]: tak to máš dobrý, ja doufám, že už žádné dílky nebudu muset předělávat, kromě toho úvodného..ale ani se mi k tomu nějak nechce, ale přeci jen budu muset..heh

12 Saline A. | Web | 6. února 2010 v 13:23 | Reagovat

[11]: Budu držet palečky :) ♥

13 AngeliQue | 10. února 2010 v 22:24 | Reagovat

Nemám co bych napsala, D.O.K.O.N.A.L.É.! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.