Trivio 11.

24. ledna 2010 v 14:14 | Saline A. |  Trivio
Omlouvám se za nečinnost blogu, zkoušková období, různé problémy. Pokusím se nějak vám to vynahradit. Příjemné počteníčko ♥

Most, Česká republika
"Ahoj," políbili jsme se na tvář a Tobias mi hbitě pomáhal z kabátu. Zůstala jsem sedět jen v tričku, zatímco Tobi byl v černém přiléhavém roláku.
"Tak, co se děje?"
"Já… neobjednáme si nejdřív?" strčil mi pod nos jídelní lístek. Nedobrovolně jsem si objednala, a jakmile číšník odešel, otočila jsem se na něj se dvěma obrovskými otazníky v očích.
"Někdo mi vyhrožuje," zašeptal a očima okamžitě ostražitě přejel místnost plnou lidí. Nervózně si zatahal za rolák a poté si ruce vryl do vlasů.
"Co prosím?" udiveně jsem na něj zamrkala.

"Včera mi někdo napsal, že jestli od tebe nedám ruce pryč, zničí mě. Karin, co mám dělat?!"
"Půjč mi ten dopis," zasyčela jsem.
"Jak víš, že ho tu mám?" doloval ho z kapsy kalhot.
"Nějakou dobu už Tě znám," pousmála jsem se a okamžitě začala číst dopis plný nadávek. To písmo jsem velmi dobře znala.
"Psal Ti někdy něco Tadeáš?"
"Ne, proč?"
Najednou to do sebe všechno zapadlo. To, proč mi Tadeáš s absolutním klidem oznámil, že s Tobiasem nebudou problémy. Proč se na mě díval s obrovskou nedůvěrou, když jsem mu řekla, že jdu právě s Tobiasem na oběd.
"Já … musím jít. Promiň. A o tu záležitost se neboj. Neboj se ničeho. Já to všechno zařídím, slibuji!" vtiskla jsem mu rychlý polibek na čelo a aniž bych si oblékala kabát, už jsem běžela směrem k našemu bytu.
Auto před domem svědčilo o tom, že "drahý" Tadeáš sedí doma na zadku. O to rychleji jsem vyběhla schody, domů jsem vpadla jen s minimálně zrychleným dechem.
"Děláš si ze mě srandu?!" začala jsem na něj křičet a výhružným dopisem mu mlátila do hlavy a ramene. "Víš, jak je ten nebohý chlapec vyděšený?! Co tě to vůbec napadlo? Jsi normální?" Hodila jsem mu dopis do údivem nehybných rukou.
"mělo ho to jen postrašit, aby od Tebe dal ruce pryč. Nikdy bych mu neublížil," zašeptal.
"No výborně, vystrašený je až až! Chápeš, že kdybych nepoznala tvé písmo, rovnou bych mu doporučila, aby šel na policii?! Uvědomuješ si vůbec to riziko? Mohl jsi jít do vězení!" svezla jsem se mu zoufale ke kolenům. "Co se to s tebou stalo?" zašeptala jsem a hlavu mu vložila do klína. "Nikdy jsi nebýval zlý. Vždy jsi byl milý, přívětivý. Nikdy jsi s nikým neměl konflikt, pokud to nebylo hodně vážné."
"Omlouvám se," hladil mě po tváři a zoufale mě líbal do vlasů.
"Mně se neomlouvej… omluv se Tobiášovi. Za vše, přestaň být tvrdohlavý a přiznej si své chyby. A nebylo jich málo, na to mysli také," utřela jsem slzy a mátožně se postavila. "Myslím, že bys za ním měl zajít. Sedí v restauraci a myslím, že je "lehce" zmatený. Vše mu vysvětli. Prosím! Rozešli jste se, budiž, to překousnu, ale ať to není ve zlém! Ať s ním můžu jít na kávu, aniž bych kvůli tobě měla výčitky. Urovnej to, co jsi zničil."
"Neměl bych… někdy jindy?" kousl se do rtu.
"Ne. Je mi jedno, co všechno mu řekneš, ale ať je to ještě dnes…" pomohla jsem mu vstát a sledovala tucet změn v jeho tváři a v očích četla, co vše mu řekne.
Každopádně, ať už mu řekne cokoliv, horší už to být nemůže.
oOo * oOo
Hodina. Dvě hodiny. Tři hodiny.
Den. Dva dny. Tři dny.
Tadeáš nikde. Naposledy odešel z domu s tím, že jde za Tobiasem vyřešit jejich vztah a od té doby nevím vůbec nic ani o jednom.
V obýváku jsem vyšlapala nervózní kolečko a na mobilu vytlačila otisky prstů ze zuřivého svírání. Zoe, která kvůli mně přiletěla z Francie, jen bezradně seděla vedle mě a upírala zoufalý pohled ke dveřím. Už dávno jí došlo, že její slova jsou naprosto zbytečná. Teď jsem jen potřebovala vědět, že tu semnou někdo je, když tu není Tadeáš, ani Tobias.
"Určitě se jim něco stalo," zašeptala jsem zoufale, když mi protivný ženský hlas z telefonu po milionté oznamoval, že ani jeden z telefonů není dostupný.
"Nemysli hned na nejhorší Karin, určitě si jen někde užívají."
"Ne, ne… já to cítím," pevně jsem se objala kolem břicha. "Něco jim je," zašeptala jsem.
Ve chvíli, kdy jsem zvedla telefon a chtěla se pokusit o další naprosto zbytečný pokus, mobil se mi v dlani rozezvučel neznámým číslem.
"Prosím?" vyhrkla jsem nervózně.
"Dobrý den, u telefonu Hovorková, nemocnice města Most, mluvím se slečnou Karin Richterovou?"
"Ano, to jsem já, co se stalo?" poposedla jsem si vyděšeně.
"Máme tu hospitalizovaného pacienta, Tadeáše Raulitze. Jako kontakt na rodinu nám zadal Vás, bylo by možné, aby jste se stavila?"
"Ach ano, samozřejmě, hned tam budu. A mohu se zeptat, není u vás náhodou hospitalizovaný i Tobias Lynski?"
"Ano, tento chlapec leží na pokoji s panem Tadeášem na pokoji, ovšem je v horším stavu a dosud se neprobral. Budeme se na Vás těšit, zatím na shledanou."
"Na shledanou," křikla jsem do telefonu, zatímco jsem běžela ke skříni. Nehodlala jsem přijít tam jako nějaká šmudla, alespoň trochu bych se měla dát do pořádku.
"Karin, co se děje?" zastavila mě ve dveřích Zoe.
"Chlapci jsou v nemocnici, jedu za nimi. Ozvu se Ti!" křikla jsem ze schodů a okamžitě nasedala do auta, ve kterém jsem stokilometrovou rychlostí dojela k nemocnici kolem pěti minut.
"Dobrý den, hledám Tadeáše Raulitze," vběhla jsem na recepci.
"Pokoj číslo 17, jděte rovně a poté vpravo," vlídně se na mě usmívala postarší paní.
Zatímco jsem rychlým krokem mířila k pokoji chlapců, na milou recepční jsem ještě křikla několik slůvek díků.
Vtrhla jsem do pokoje číslo sedmnáct, ve kterém leželi chlapci a ztuhla zděšením. Zatímco Tadeáš ležel jen s nohou v sádře, Tobias to odnesl mnohem hůře. Ležel tam, hlavu obvázanou silnými obvazy, hustě nasáklými krví, levou ruku měl zlomenou a zřejmě i nějaká žebra, jelikož nepravidelné dýchání obvazy ještě zvýrazňovaly a pravděpodobně měl i pochroumaný kotník - ten byl také zafačován.
"Panebože," vydechla jsem zlomeně a Tobiho jemně pohladila po pošramocené tváři.
"Ahoj," zašeptal jemně Tadeáš a já se k němu bleskově otočila.
"Ach, Tadeáši, ahoj!" pevně jsem ho začala objímat. "Co se stalo? A proč jsi mi nedal vědět dříve?!"
"Promiň, pořád jsem spal a až dnes je napadlo vzbudit mě kvůli kontaktu na rodinné příslušníky."
"Co se stalo?" sedla jsem si na hranu jeho postele.
"Srazilo nás auto… teda spíše Tobiho. Do mě v podstatě jen ťuklo, Tobi… snažil se mě strhnout na zem a…" bolestně přivřel oči a pevně sevřel jeho dlaň.
"Hlavně, že jste oba živí," zašeptala jsem a pohladila ho po vlasech.
"Karin, omlouvám se, je mi to tak líto, jak jsem se v poslední době choval."
"Mně se neomlouvej, hlavní je, aby Ti odpustil Tobi."
"Není co," zachraptěl za mými zády slabý hlas. "Já ho chápu. Asi bych se zachoval… podobně," pousmál se a já mu okamžitě vrazila polibek na tvář.
"Jak Ti je?"
"Hned lépe, když vidím ten tvůj veselý úsměv," pohladil mě po ruce. "Kdy půjdeme domů?" zasmál se a já pochopila, že máme vyhráno.
oOo * oOo
"Karin?" lehce do mě šťouchal Tadeáš.
"Ne, Tadeáši už ne, prosím. Je třičtvrtě na tři ráno, potřebuji se vyspat, ráno mám nějaké schůzky."
"Ale já mám žízeň," zakňoural, nepřestávajíc šťouchat do mě.
"Tak se zvedni a dojdi si tam, prosím. Máš jen zlomenou nohu, nemáš přikázaný klid na lůžku jako Tobias."
"Prosím," zakňoural ještě zoufaleji.
"Fajn, ale je to naposledy. Zítra už budeš spát v obýváku, já se chci klidně vyspat," zavrčela jsem a neochotným a příšerně loudavým krokem jsem mu šla pro pití.
V takových chvílích jsem někdy vážně litovala, že jsem Tobim nabídla, aby u nás bydlel, alespoň než se uzdraví, aby měl tu nejlepší péči.
Momentálně se vážně těším, až odjedu na cesty, ale zároveň se neuvěřitelně bojím, jak to zvládnou.
Tadeáš je v pořádku, ten má "jen" zlomenou nohu, ale Tobi… bojím se, že se o něj Ted nedokáže postarat, zatímco budu pryč.
Nezbývá, než modlit se.
 


Komentáře

1 Elois | Web | 24. ledna 2010 v 14:26 | Reagovat

Ahoj, ohodnotila jsem tvůj článek 5 hvězdičkami, dáš mi je na oplátku i ty? Díky moc! http://www.youtube.com/watch?v=nfWa_mFYk6k

2 AngeliQue | 24. ledna 2010 v 17:47 | Reagovat

Ani nevíš jak mi Trivio chybělo!! <3
Krásný díl!! Opravdu dokonalé :) Doufám že brzy bude další.. :)

3 Saline A. | Web | 24. ledna 2010 v 17:55 | Reagovat

[2]: A ty ani nevíš, jakou jsi mi svým komentářem teď udělala radost ♥
Na dalším dílu už pracuju, neboj :) ♥

4 AngeliQue | 24. ledna 2010 v 19:11 | Reagovat

[3]: J radost komentářem..? Vždyť je to jen upřímný komentář od srdíčka.. :) A ty jsi báječná spisovatelka.. :)) :** <3

5 Saline A. | Web | 24. ledna 2010 v 19:21 | Reagovat

[4]: Právě proto, že je od srdíčka, tak udělá největší radost ♥
A děkuji ♥

6 AngeliQue | 24. ledna 2010 v 20:19 | Reagovat

[5]: ♥♥♥

7 Demetris | 24. ledna 2010 v 20:33 | Reagovat

Strašně ráda tuhle povídku čtu akorát se pořád ztrácím v Tadeášovi a Tobiasovi, nikdy nevím, kkterý je který... =)

8 Saline A. | Web | 24. ledna 2010 v 20:42 | Reagovat

[7]: Ach, rozeznávání Tadeáše a Tobiase?  Přiznávám, je to trošku matoucí, možná jsem měla dát jiná jména, třeba by to pomohlo, ovšem teď už je pozdě :)
Ale mezi hlavní rysy Tadeáše patří lehčí egoismus, vždy myslí první na sebe a až poté na druhé. Nedovolí, aby se trápil někdo blízký, ale první myslí na to, jak to působí na něj.
Zatímco Tobias je typický "medvídek", udělá první poslední, jen aby všichni kolem něj byli šťastní, i kdyby to mělo být na jeho úkor.
A také Tadeáš s Karin bydlí, jen Tobias se po rozchodu s Tadeášem odstěhoval.
Doufám, že jsem Ti teď v hlavě neudělala ještě větší nepořádek v těch jménech, to bych vážně nerada :)
Doufám, že orientace v těchto dvou mladých mužích se postupem času vylepší :)

9 MiMi Madison H. <3 Affíčko <3 | Web | 27. ledna 2010 v 13:14 | Reagovat

[8]: nee..ta jména se mi líbí..a já přesně vím, kdo je Tobi a kdo Tadeášek...hehe...chudáčkové...si jich musela nechat porazit autem...a máš tam jednu malinkatou chybu...místo "je ten ubohý chlapec" jsi napsala "nebohý chlapec"...předem jsi ho pochovala aniž by byl mrtvý :D hehe

10 Saline A. | Web | 27. ledna 2010 v 18:13 | Reagovat

[9]: Nené, v češtině to má více významu, mezi něž patří i tento :) ♥
A jména nezměním, neboj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.