Rebelka ani coulem duše 28. Konec

14. listopadu 2009 v 11:24 | Saline A. & AQFee |  Rebelka ani coulem duše

Tak, jsem tady s dílem, na který jste dlouho čekali.
Věnuji ho všem, ale hlavně Žabce, že to se mnou celou tu dobu vydržela, a překonaly jsme tu krizy, kdy jsem nepsala snad půl roku.. :D Zlato, děkuju za tu spolupráci..
Bude mi ctí, když budeme zase někdy společně pracovat na nějaké povídce...

Nechápete?
Čtěte!

:)


"Kristiáne! Na záchod snad dokážu dojít sama, ne?" byla jsem vážně vytočená. Byla jsem tlustá, nepohyblivá, všechno mě bolelo z neustálého sezení a ještě ke všemu jsem byla pronásledovaná tím troubou, co si říká můj manžel, na každém svém blbém kroku.

"Ale no tak, Kačko. Chápej, že se o tebe bojím!" začal se hájit.

"Zajisté, ale já nejsem nemocná, jsem těhotná! T.Ě.H.O.T.N.Á. Chápeš?" zavřela jsem se na záchod.

"Já vím, opakuješ mi to desetkrát do hodiny." Ozvalo se za dveřmi.

"Protože desetkrát za hodinu se potřebuju vyčůrat kvůli tvýmu pitnýmu režimu! A desetkrát do hodiny vstávám, a desetkrát do hodiny jdu sem, a TY JSI MI DESETKRÁT DO HODINY V PATÁCH!" hláskovala jsem mu skrz dveře.

"Ale protože se o Tebe bojím! Víš, co říkala doktorka! Máš být v klidu a…" schválně jsem spláchla, abych neslyšela jeho: a odpočívat a bla, bla, bla… Vážně mi to lezlo krkem. Ten barák, pohovka, moje postel, cesta na záchod, cesta ze záchodu do koupelny a zase zpátky. A Kristián mi lezl na nervy uplně ze všeho nejvíc. Otevřela jsem dveře.

"Neštvi mě, nebo se neznám!" zapíchla jsem mu prst do hrudníku a podívala jsem se mu přitom hluboko do očí.

"Klid, miláčku?!" usmál se a pohladil mě po tváři.

"Chceš facku?" ironicky jsem se usmála a vydala se do koupelny. "Holky jdou dneska na ples! Já chci jít s nima, co pořád tady do háje? Z těch zdí zcvoknu!" namočila jsem si ruce a rozhlížela jsem se kolem sebe. "Ty stěny se přibližujou!" vykřikla jsem.

"Lásko!" byl okamžitě za mnou a objal mě tak, že mi položil ruce na bříško.

"Z Tebe zcvoknu, zbláznim se a já nevím co všechno!" vytrhla jsem se mu, utřela si ruce a vydala jsem se do kuchyně. "Krisi, alespoň na chvíli, prosím! Chci je vidět! Chci vidět Sama a taky Miley a kluky!" vzala jsem si sklenici s vodou a natočila do ní vodu.

"Tak já jim zavolám, a než pojedou, můžou se tu zastavit, co říkáš?" usmál se, a já začínala pochybovat, že tady blázním já. On se zbláznil! A je to tady!

"Kristiáne!" vykřikla jsem na něj, a byla jsem připravená se hádat, v tom mě ale miminko koplo, ale nějak moc, až jsem se musela chytit stolu. "Kristiáne, vysvobození!" zašeptala jsem.

"Co se děje?" byl okamžitě u mě a posadil mě na židli.

"Já porodim dřív, než se stihnu zbláznit! Dobrý bože, děkuju!" chytila jsem si instinktivně bříško.

"Jdu pro tašku, hned jsem zpátky." Dal mi pusu. Konečně bude středem pozornosti miminko a ne já! Když zmizel, vstala jsem, a vydala se ke dveřím. Chtěla jsem tam dojít sama, a protože jsem věděla, že Kris by byl schopen mě tam snad i odnést, využila jsem jeho nepozornost. Za chvíli seběhl schody a vynadal mi, že jsem šla napřed. Pomohl mi do auta, a opatrně jsme vyjeli. Pomalu mi začínali kontrakce, i když jsem je nečekala tak brzy. Alespoň to budu mít rychle za sebou. Kris mi svěřil telefon, a tak jsem to zavolala Gábi.
***

"Jak je možný, že je tady jejich auto dřív, au, než to naše?" zeptala jsem se, když jsme míjeli Maxovo auto, kterým nejspíš jeli. Ovšem, my jeli pomaličku. "Ty chceš, abych porodila v autě, viď?" podívala jsem se na Krise. Ten se na mě jen zářivě usmál a zaparkoval co nejblíže u vchodu. Vyndal tašku, hodil si ji přes rameno a pak mi otevřel dveře.

"Tak pojď, Kačenko…" podal mi ruku. Rozhlédla jsem se kolem, koukla se na vchod a najednou mě zachvátila panika. Chytla jsem jeho ruku, ale místo toho, abych se nechala zvednout, jsem ho přitáhla k sobě.

"Krisi já mám strach!" zašeptala jsem.

"Ale no tak, neboj se…" klekl si na zem před auto.

"Jo to se ti řekne! Ty to dítě rodit nebudeš!" najednou jsem se začala hrozně klepat. Ne zimou, ale strachem z představy, co mě čeká. "Co když bude ošklivý, co když udělám něco špatně?"

"Kačenko, přeci jsme chodili do kurzů, zhluboka dýchej, já tam budu celou dobu s tebou, ano?" políbil mě na čelo. "Miluju tě a budeme mít to nejkrásnější miminko na světě!"

"Slibuješ?"

"Slibuju!" objala jsem ho a nechala se vytáhnout na nohy. Zamkl auto a za ruku mě odvedl do nemocnice. Potom bylo vše ráz naráz. Až jsem se divila, že nemusím čekat. Kristián mě dovedl společně se sestřičkou do pokoje, který měl být můj, až se miminko narodí. Dali jsme tam věci, já se převlékla a přišel mě prohlédnout doktor. Řekl, že to nebude dlouho trvat a bude na světě nový človíček. Takže mě vezli rovnou na sál.
Kris byl celou dobu se mnou, a poprvé za ten měsíc nebo jak to bylo dlouho, mi to nevadilo. Ruku jsem mu málem rozdrtila, ale neřekla bych, že mu to vadilo.

"Tak máte chlapečka!" zabalili mi do peřinek mručící uzlíček a podali mi ho. Byla jsem vyčerpaná jako nikdy, a ani mluvit jsem nemohla. "Je zdravý, ale přijde mi hrozně malinký!" vyděšeně jsem se na doktora podívala, a převzala si od něj dečku s chlapečkem.

"Jak malinký?" zděšeně se zeptal Kris. Já se podívala na miminko a na tváři jsem cítila slzy. Slzy štěstí. Byl dokonalý. Ani jsem nevnímala šum kolem mě, jak se dohadovala sestřička s doktorem a Krisem.

"Ahoj maličký…" usmála jsem se na něj. Já jsem tvoje maminka. Volnou rukou jsem mu chytala prstíčky, které ke mně natahoval. Daniel, to bylo to jméno. Měli jsme tisíc jmen, a ne a ne si vybrat. Nevěděli jsme, jestli to bude holčička nebo chlapeček, ale když jsem ho viděla, věděla jsem, že tohle jméno je pro něj jako stvořené.

"Lásko?" sedl si ke mně Kris. "Máš ještě sílu?" usmál se a prohlédl si maličkého.

"Proč, co se děje?" zeptala jsem se.

"Víš, byli tam dvě miminka. Tenhle chlapeček je hodně malinkej, a doktor si myslí, že byl skovaný za tím druhým miminkem, a proto si ho nevšimli. Stává se to málokdy, ale prostě je to tak."

"Cože?" Nechápala jsem. Takže já celou tu dobu čekala dvojčata? Vůbec mi to nedocházelo, i když by to vysvětlovalo, že mi neustávají bolesti. "Co mi zbývá?" podala jsem mu chlapečka. "Bude to Daniel, ano?"

"Je perfektní, a to druhé miminko bude taky." Políbil mě na čelo. Pak si chvilku choval malého, ale vzala mu ho sestřička. Já se pomalu připravovala na to, že to co jsem právě prožila, prožiju ještě jednou…
***

"Teď je to holčička!" stejně jako předtím zabalila sestřička miminko, ale dala ho tentokrát rovnou Krisovi. Nechtěla jsem ji do náruče, protože jsem si připadala natolik unavená, že bych ji mohla upustit.

"Je taky perfektní!" usmála jsem se s očima plných slz. "Miluju tě!" chytila jsem Kristiána za ruku a on mě políbil. Potom jsem nejspíš usnula. Byla jsem vážně vyčerpaná.
Vzbudila jsem se až v pokoji. Kris seděl vedle mě, a držel mě za ruku. Zářivě se usmíval. "Ahoj…" zašeptal.

"Ahoj… kde jsou miminka?" zeptala jsem se.

"Jsou vedle. Mám říct sestřičce, aby je přivezla?" zeptal se a já kývla místo odpovědi. "Dojdu pro ní…" políbil mě, a já se posadila na posteli, aby až je přiveze, jsem si je mohla pochovat. Byl zpátky za chvilku. On nesl růžový uzlíček a sestřička modrý. Sestřička mi ukázala, jak držet obě najednou a tak jsem si je vzala. Potom odešla.
V očích se mi zase nahromadily slzy štěstí. Chlapeček byl o malinko menší, ale ne o moc.

"On to dožene…" Kris jakoby věděl, na co myslím. "Holčička je Natálka, nevadí?" usmál se. "Přišlo mi, že se to k ní hodí…"

"Nevadí…" usmála jsem se.

"Chtěli by tě vidět Ellí se Sebem a Gábi s Maxem, myslíš, že je můžu pustit dovnitř?" usmál se.

"No jasně!" rozzářila jsem se. Nic na světě jsem si nepřála víc, než abychom tady teď byli všichni. Kris pro ně tedy zašel a za chvilku byl můj malinký pokojík plný nejen lidmi, ale i dárky. A dětmi.

Byla to dokonalá chvíle. Gábi si sedla vedle mě, Ellí z druhé strany, kluci stáli za nimi. Nedokázala jsem pohled odtáhnout od miminek, ale pak se mi to na chvilku povedlo a můj pohled se střetl s pohledem Gábi.

***
Najednou bylo vše, jak mělo být. V tu chvíli, kdy se jejich oči střetly, obě myslely na to samé. Osud je tady a tahá za nitky každý den. Nikdo nemohl předvídat, co se stane a ON to tajil do poslední chvíle. Viděla, že jí Filip chybí. A moc, ale také viděla, že Max ho časem dokáže nahradit. Tolik bojovala za své štěstí, a když ho měla, přišel obrat, který jí přivál zase jiné štěstí.
Usmála se, a chytla pevněji dlaň přítele, kterou měl lehce položenou na jejím rameni. Přesně věděla, co si její přítelkyně myslí. Stejně tak jako jí vzal osud manžela, jí dal nynějšího přítele. A stejně jako její přítelkyně musela čekat na miminko, ON, ten nepředvídatelný pán, co si říkal Osud, jí nadělil překvapení, které absolutně nečekala.
Obě se usmály.

Záclona v okně se pohnula, jak jim strýček Osud foukl do pokoje pár hvězdiček štístka. Pro každého jednu. Oni si již vytrpěli dost, a ON musel jít o dům dál. Usmíval se od ucha k uchu a prozpěvoval si veselou píseň. Však on se vrátí. Je tady další generace, ale zatím, zatím je nechá v klidu. Nebude jim zasahovat do života, a nechá je, aby vše šlo, tak jak oni si budou přát. Ještě se naposledy ohlédl. Jako dnes viděl, jak parta několika holek a kluků sedí v parku na opěrkách laviček.

Však on se vrátí… Jednou…

(Konec..)

 


Komentáře

1 Destiny. | Web | 14. listopadu 2009 v 18:53 | Reagovat

Sice jsem komentovala už u Káti, ale okomentuji to i tady:)
Vážně užasnej díl, tahle povídka se vám povedla,vážně hrozně.
S touhle povídkou jsem se smála, ale i plakala.
<3

2 Saline A. | 14. listopadu 2009 v 19:12 | Reagovat

[1]: Děkujem :)
Budu mluvit i za Kačku, ale jsme rády, že se to líbilo :) <3

3 *EMOgirlEMO* | Web | 2. prosince 2009 v 19:23 | Reagovat

Nádhera. Happy endy miluju,takže krása :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.