Trivio 2.

17. října 2009 v 20:12 | Saline A. |  Trivio
"Londýn, Anglie"
"Dobré ráno, nemám tu nějaký vzkaz?" přicupitala jsem na recepci v naději, že Brian volal.
"Dobré ráno, slečno. Vzkaz bohužel žádný, ale v jídelně na Vás čeká nějaký muž. Přišel před hodinou, slečno," zářivě se usmál recepční.
"Skvělé! Děkuji moc!" usmála jsem se a nečekajíc na jeho odpověď jsem vykročila rychlým krokem směrem k jídelně.
Modlila jsem se, aby to byl Brian, ale obrovské zklamání bylo, když jsem tam viděla svého bývalého přítele. V tu chvíli jsem měla sto chutí otočit se a odejít, ale nemohla jsem - věděla jsem, co by bylo, kdybych odešla.
"Co tu chceš? A jak vůbec víš, že jsem tady?" sykla jsem na něj.
"To mě ani nepolíbíš na přivítanou, miláčku?"
"Pokud vím, už teď porušuješ nařízení soudu, když jsi u mě tak blízko. Polibek by byl výsměch a na rozdíl od tebe, soudy respektuji."
"Ale no tak miláčku, rozhodnutí soudu je proti naší lásce nic," sladce se usmál.
"Kdy tě pustili z vězení?"

"Už je to trochu déle, drahoušku."
"Neříkej mi drahoušku, ani nijak jinak a buď tak laskav a vypadni dřív, než bych byla schopná dojít k telefonu a zavolat policii," pronesla jsem klidně, zatímco se mi celé tělo třáslo vzteky.
"Lásko, přeci to nenecháš skončit!"
"Mám pocit, že Karin řekla, abys vypadl," ozval se za námi mužský hlas.
"Briane?" vydechli jsme oba překvapeně.
"Moment, vy se znáte?" otočila jsem se na Briana.
"Chodil jsem s ním do školy. Už tehdy to byl pořádný grázl."
"Ale no tak Briane. Vždycky jsi chtěl patřit do naší party."
"A rovnou do vězení jsem nechtěl, nemyslíš? A teď, jak řekla Karin, vypadni. Nemáš tu co dělat," podíval se na něj naštvaně a já viděla, jak mu cuká ruka sevřená v pěst.
Simon se s respektem zvedl a beze slova odešel. Hluboce jsem si oddychla a zadívala se na Briana.
"Jste v pořádku?" sedl si proti mně a strnule si promnul čelo.
"Ach ano, děkuji. Vůbec jsem nečekala, že se tu objeví. Hlavně jsem nevěděla, že už ho pustili. Měla jsem si to zjistit, zařídila bych si let jinak…"
"Být Vámi, jsem více opatrný. Pokud chcete, mám spoustu kontaktů, nechám Vám přidělit ochranku, stačí říct, Karin."
"Jste moc laskav, děkuji. Ale myslím, že nebude potřeba., Příště se nebudu zdržovat na jednom místě tak dlouho, jako zde."
"Vy se cestování nevzdáte, že?" pousmál se a číšníkovi, který přišel, nahlásil dva obrovské ovocné poháry.
"Dokud nebude závažný nebo pro mě důležitý důvod, tak asi ne. Začala jsem s tím, když zatkli Simona, utíkala jsem před minulostí a na místě jsem se zdržela nejdéle týden. Úplnou novinkou je pro mne tato cesta. Rozhodla jsem se, že tu zůstanu na dva týdny," drobně jsem se usmála a tváře mi lehce zrůžověly.
"Opravdu? Smím vědět důvod?" sebevědomě se na mě podíval.
"Ano, jste to totiž Vy. Doufala jsem, že bych Vás mohla potkat v Avebury. Po snídani jsem se tam chystala."
"A proto jste si u mne nechala Váš diář?" zasmál se a postrčil ho ke mně. Nadšeně jsem po něm chňapla a přivinula ho k sobě.
"Nebyl to záměr. Já ho tam vážně zapomněla, zjistila jsem to až na pokoji a neměla jsem na Vás žádný kontakt, abych mohla zjistit, zda je vážně u Vás. Mrzí mě, že jste si kvůli mně musel zajíždět…"
"Ale vůbec, prosím Vás! Kdyby mě to obtěžovalo, vyslal bych poslíčka z hotelu a bylo by mi to jedno. Ale chtěl jsem Vás vidět, dobře se mi s Vámi povídalo," mrknul na mě. Usmála jsem se na něj nadšeně a diář položila na stůl.
"Čím se Vám odměním?"
"Snídaní, celým dnem a několika fotkami, potřebuji dofotit portfolio," vychrlil na mě a já se na něj dívala jako na ufona.
"Mé fotky?"
"No, vlastně bych byl na těch fotografiích s Vámi. Do portfolia mi chybí posledních sedm fotografií. Téma je Rozkvět."
"Rozkvět?" nechápavě jsem nakrčila obočí.
"Pokud na to přistoupíte, ukáži Vám to," tajemně se usmál. Lehce jsem přivřela oči, našpulila rty a ve chvíli, kdy jsem se chystala přikývnout, mi skočil do řeči.
"Tenhle pohled je tak zatraceně svůdný, Karin! … Rozkvět svůdnosti. Ano! Karin, Vy musíte být mou modelkou!" prosebně sepjal ruce.
"Dobrá, ale pouze v případě, že mi dáte tu velkou borůvku," zasmála jsem se, hypnotizujíc tu obrovskou borůvku. Se smíchem ji nabral a přistrčil mi jí k ústům.
"Děkuji," borůvku jsem si převalovala na jazyku a dosyta si vychutnávala sladkou, lehce nahořklou chuť.
"Máte ráda borůvky?"
"Hm, ale více než to mám ráda Kiwi. Ale borůvky jsou hned za ním."
"Kiwi? Vždyť je kyselé."
"Stejně, jako můj život."
"A já jsem pro Váš život co?"
"Zatím sladká mandarinka," usmála jsem se záhadně a do pusy si vložila poslední lžičku salátu.
"Aha, Tak to se budu snažit, abych byl ještě sladší."
"Myslím, že o tom není pochyb."
oOo * oOo
"Takže zítra se za Vámi stavím, již s vyvolanými fotkami, ano?"
"Budu se těšit."
"Já též," usmál se a políbil mě na tvář. Ještě jsem mu zamávala a se šťastným úsměvem zašla do hotelu. Vesele mě zdravili i pracovníci hotelu, kteří tam poskakovali kolem dalších hostů, jen aby byli spokojeni. Bylo vidět, že si zaměstnance vybírají velmi pečlivě, jelikož ani na jednom z nich nebyla vidět nespokojenost.
Producírovali se tu s okouzlujícím úsměvem a já nepochybovala.
Když jsem dorazila na pokoj, okamžitě jsem zvedla telefon a volala na letiště, aby zrušila svou letenku. Volám předem, tudíž z vrácených peněz mohu zaplatit letenku domů, do Čech.
Když jsem ukončila hovor, usmála jsem se nad dnešním přívalem radosti a postavila si vodu na kávu. Za půl hodiny se podává večeře, tudíž to mám akorát, aby mi večeře lépe chutnala.
Když jsem si dávala na stůl diář a kávu, z diáře mi vypadl namodralý papírek. Zvedla jsem ho a mohla si číst Brianovým úhledným písmem vzkaz:
"Nebojte se ozvat, Brian." A pod ním napsané číslo.
Na opěradlo křesla jsem si položila hrnek s kávou a zatímco jsem se balila do chundelaté deky, zapnula jsem si zprávy. Za okny započal padat sněhový poprašek, který se po chvíli proměnil v pořádnou chumelenici. Studený vítr profukoval lehce otevřeným oknem, tudíž to ubralo na teplotě pokoje.
Ovšem vzduch byl tak krásně čistý, beze známky nějakého znečištění, tudíž nepřicházelo v úvahu, že bych okno v nejbližší době měla zavírat.
Z televize se hrnuly samé zprávy o autonehodách způsobených nečekaným sněhem a já nevěděla, co dělat. Když si to přepnu na nějaký film, nebudu rozumět - takové znalosti angličtiny nemám. Dvd jsem si s sebou žádná nebrala, kdo by mohl tušit, že se tu zdržím tak dlouho?
Po náporem smutných zpráv jsem to raději přepla na hudební stanici, alespoň si rozšířím znalosti hudební branže a sáhla jsem po knížce, která nečinně ležela na stole, již několik týdnů netknutá.
Až jsem se zastyděla, jak jsem na čtení měla málo času. Kdysi jsem byla schopná přečíst za týden pětiset stránkovou knihu. Nyní za týden přečtu stránek maximálně pět.
Je hrůzostrašné, jak jsem se zaměřila na cestování. Ale nevzdám se ho. Utík před starostmi a zatím mi to jde víc, jak dobře.
oOo * oOo
"Ty fotografie jsou fenomenální, Karin! Nemohu se dočkat, až Vám je ukáži! Právě jsem vyjel z garáží, do deseti minut bych měl být u Vás."
"Neměl by jste telefonovat za jízdy, Briane. Je to nebezpečné nejen pro Vás, ale i pro ostatní řidiče."
"Jedu taxíkem, Vy hlupáčku. Nemohu jet přeci svým autem, když nesu láhev nejlepšího šampaňského! Myslím, že by cesta zpět zřejmě nedopadla vůbec dobře," zasmál se.
"Ach tak. Tak to by byla veselá jízda."
"To bezpochyby. I když, mohl bych přespat někde poblíž Vás. Třeba v obývacím pokoji, na gauči."
"Myslím, že by se Vám tam nelíbilo, je příliš tvrdý na spaní."
"To mi nevadí. Já se vyspím všude."
V tom případě uvidíme, jak moc pod obraz budete," zasmála jsem se a rozloučila se s tím, že se jdu ještě obléknout. Uvidíme, co se z dnešního dne vyvine.

 


Komentáře

1 AngeliQue | Web | 17. října 2009 v 20:28 | Reagovat

<3 dokonalé

2 Strange_Angelic | Web | 17. října 2009 v 20:39 | Reagovat

Bezvadný. Parádní. Nádherný.

*prosí s psím pohledem o pokračování*

<3

3 J.<3 | Web | 17. října 2009 v 23:20 | Reagovat

Pohádkově krásné.♥♥ :)

4 ~-~ MiMi Madison H. ~-~ <3 Aff <3 | Web | 18. října 2009 v 19:26 | Reagovat

jsem in love....tohle, to je úžasní dílek...já se hodně těšila a jak vidím, čekání se vyplatilo :P...a tíško prosím o pokračovaní...již jsem netrpělivá :P <3

5 Aiya | 19. října 2009 v 16:55 | Reagovat

Nechápu, proč se život zdá vždycky o tolik jednodušší, když si něco takového přečtu.... Nádhera ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.