Trivio 1.

23. září 2009 v 20:34 | Saline A. |  Trivio
Tento díl a vlastně celou povídku bych chtěla věnovat hlavně Jánč, jelikož s ní jako s prvním člověkem jsem začala rozvíjet nápad této povídky. A chci jí moc poděkovat za to, že mě v něm podporovala.
A také bych chtěla poděkovat tetě Syhý, jelikož bez ní by mě to ani nenapadlo :) Mám vás moc ráda, slečny moje ♥

Avebury, Anglie
.
Páni! Věděla jsem, že Anglie je krásná, ale nikdy jsem netušila, že tolik! No, ale momentálně bych nad krásou téhle země neměla uvažovat, jelikož parta starších přátel brzy odjíždí do malé vesničky Avebury a pokud mi ujedou, jen těžko budu shánět někoho, kdo mě odveze až tam a poté zase zpátky do Londýna. Nehledě na to, že se tu vůbec neumím orientovat.
Díky bohu za české přátele, kteří se sem přestěhovali za prací. Navíc mi slíbili, že mě provedou Londýnem, za což jsem jim vděčná ještě víc.
Zachumlala jsem se hlouběji do krátkého kabátku a trošku zrychlila na kroku. Je podzim a v jinak chladné Anglii je teď vážně zima!

Po pár minutách chůze jsem viděla partičku lidí, až nápadně podobnou té mé bývalé partě. Když jsem přišla blíž, už se na mě zářivě usmívali a já jim padla do náruče. TADY se nic nezměnilo.
Z chladné ulice jsme vlezli do krásně vyhřátého auta. Šťastně jsem se usmála a dala se do konverzace s ostatními. Bylo zvláštní, že jsem s nimi nemohla mluvit plynně česky, ale po chvíli se to vstřebalo a konverzace se vedle téměř bez problémů.
Zjistila jsem, že má bývalá nejlepší kamarádka, Lucie, je vdaná a má dvě děti, dvojčátka. A Marek si adoptoval osmiletou holčičku, jelikož jeho manželka nemůže mít děti. Vašek rodinu pomalu, ale jistě zakládá také a proto se všichni hrozně divili, že nemám přítele.
"Samozřejmě, že jsem přítele měla, ale nějak… to nevyšlo. Pak jsem začala cestovat a doma se moc nezastavím. Když se s někým seznámím, je to buď na nějaké z cest, nebo nedokáže akceptovat mé cesty. Tudíž jsem veškeré pokusy odložila na neurčito. Ale kdo ví, třeba se najde takový, který mě udrží doma," pousmála jsem se a zadívala se z auta na ubíhající krajinu.
"Poslyš, to ti nechybí láska? Já upadám do depresí, když ty moje potvůrky nevidím dvě hodiny," ozvala se Lucka, evidentně vyděšená.
"Jasně, že mi to chybí, ale pro cestování musím také něco obětovat. Až přijde láska, možná ty cesty budu schopná obětovat. Něco za něco," usmála jsem se a dívala se z okna. Sama jsem nad tím musela přemýšlet. Bylo vše, co jsem řekla, pravda?
.
oOo * oOo
.
"Páni," vydechla jsem překvapením, když jsem viděla nádhernou krajinu rozprostírající se přede mnou. Malá vesnička jménem Avebury tu stála jako vystřižená ze starodávného romantického filmu. Připadalo mi, že se zastavil čas a já se ocitla v jakémsi časoprostoru. Od hlavních dveří křídově bílého baráčku se na mě dívala malá, copatá holčička v šatech sytě levandulové barvy. Usmála jsem se a zamávala jí.
Když mi zamávala zpět, čas jako by se znovu rozběhl. Ptáčci se rozlétli od svých hnízd najít pro sebe a svou rodinu. Auta za námi byla znovu v pohybu. Ale každý, kdo sem přijel a trochu se rozhlédl, okamžitě ztichl. Zavděk tomu celým areálem panovalo dusivé ticho, jen chvílemi se zdejší děti zasmály při hře s míčem. Člověk si tak trojnásobně užil záhadnou atmosféru, která na něj dýchala ze všech stran.
"Karin, sejdeme se tady kolem páté, nebo půjdeš s námi?"
"Sejdeme se tu, potřebuji si to tu v klidu projít."
"Dobře, kdyby něco, číslo na mobil máš, tak se ozvi," usmál se Marek.
Vesele jsem kývla a "odtančila" si po zdejší pěší zóně.
S každým krokem jsem vytvořila novou fotku a nemohla se dočkat, až si je doma nechám vyvolat a pak některé z nich vyvěsím po bytě.
Přestože tam nebylo moc lidí, bylo mi jasné, že za slunného počasí musí tohle místo kypět návštěvami. Lidé z této vesnice se o to místo starali znamenitě, nikde nebyl ani náznak nepořádku nebo neuspořádanosti.
Tráva byla posekaná a nádherně zelená, přestože byla půlka podzimu pryč. Na cestách nebylo jediného papírku, nedopalku a dokonce ani listu. Pravidelně procházela uklízecí četa a objevil-li se náznak nepořádku, okamžitě zareagovali.
Po hodině procházení se kolem jsem si sedla na lavičku na vrcholu mírného svahu a dívala se dolů do vesnice. Do schůzky s ostatními zbývalo bez mála dvě a půl hodiny a já netušila, zda fotit okolo či naplánovat další cesty.
Nakonec jsem si vyndala diář a seznam zajímavých míst, které bych chtěla v nejbližší době navštívit.
"Promiňte, slečno, je tu volno? V celém areálu není místa, z kterého by byl hezčí výhled," ozval se přímo za mnou tichý, ale zároveň dominantní hlas. Bleskově jsem se otočila a oněměle na něj zírala. Slunce ozařovalo jeho siluetu a vytvářelo mu jakousi svatozář.
"Ach, jistě. Samozřejmě!" vyhrkla jsem a sledovala jeho ladnou chůzi, se kterou se přibližoval směrem ke mně. Když si sedl a slunce bylo vysoko za jeho zády, viděla jsem jeho obličej mnohem lépe, detailněji a nebyla jsem schopná ze sebe vyrazit slovo. Jen jsem se připitoměle usmívala.
"Cestujete často?" zadíval se na seznam památek, který jsem stále držela v ruce. Díky jeho zkoumavému pohledu jsem se konečně vzpamatovala.
"Ano, v podstatě více, než velmi často," zabrblala jsem mou mizernou angličtinou. "Omlouvám se za mou angličtinu, jsem z Čech a angličtinu příliš nevyužívám, spíše němčinu," usmála jsem se omluvně.
"Vážně? Na Češku máte dost dobrou angličtinu. Ale proč nemluvit naším rodným jazykem?" začal mluvit plynnou češtinou a já žasla nad jeho hlasem ještě víc.
"Vy jste z Čech?"
"Ano, tady jsem jen na čtrnácti denní dovolené. Potom se vracím zpět do Prahy, bohužel," zářivě se usmál, ale bylo vidět, že se mu odtud vůbec nechce. "Vy pak odlétáte ještě někam?"
"Ach ano, měla jsem v plánu letět do Egypta, podívat se na pyramidy, které nejsou tak navštěvované, ale mám pocit, že to zruším a zdržím se tady, zapátrám po památkách, ale hlavně si nakoupím pravé anglické čaje. V Čechách je téměř neseženete." Chápavě pokýval hlavou a já byla rozhodnutá - do Egypta se neletí. Alespoň prozatím.
"Ano, zdejší čaje se vyznačují velmi výraznou chutí. Já sám si sem několikrát do roka zaletím, abych dobyl energii a nakoupil si čaje. Ale i kdybych tu měl být jen přes noc, nikdy neodolám pokušení zajít si sednout na tuto lavičku. Člověk jakoby tu do sebe vsával veškerá tajemství tohoto místa. Jsem tu již po několikáté a stále v sobě nemám všechno. Přál bych si někdy pochopit toto tajemství. Pochopit pointu tohoto úchvatného místa. A pevně věřím, že se mi to jednou podaří."
"Každé místo je něčím speciální. Jsem tu poprvé, ale zamilovala jsem si to tu. Připadá mi to tu, jako kdyby se zastavil čas."
"Snad se tu semnou nenudíte?" vyděsil se a já se zasmála.
"Ne, ne! Právě naopak!"
"To jsem rád. Většina lidí ode mě utíká, někdy mluvím trošičku z cesty. Kdybych Vás nudil, ozvěte se!" přikázal mi, když si všiml, že se dívám na hodinky. Už jen půl hodiny.
"Myslím, že to nehrozí, ale teď už bych asi měla jít. Jsem tu se starými přáteli a pokud se za půl hodiny neobjevím na samém začátku vesnice, nedostanu se zpět do Londýna," rozpačitě jsem vstala a on semnou.
"A co kdybych Vás odvezl já? Jsem tu autem a cestu i Londýn znám víc, než dobře," usmál se jak nejzářivěji mohl.
"A neobtěžovalo by Vás to?"
"Nenabízel bych Vám to, kdyby ano."
"Tak dobrá, jen jim zavolám, aby nečekali," usmála jsem se a blažená z jeho společnosti jsem popošla o kousek dál, abych rozrušená z něj nenapovídala Lucce nějaké hlouposti. Ani bych se totiž nedivila, kdyby ano - jeho společnost znamenala, jako kdyby vedle mě stál anděl.
.
oOo * oOo
.
"Děkuji, byl to velmi příjemně strávený den," podala jsem mu ruku nadšená z toho, že se mě má dotknout.
"I já Vám děkuji, nikdy jsem si návštěvu Avebury neužil tak, jako dnes s Vámi, Karin," usmál se a tu ruku mi políbil.
"Mějte se krásně, Briane. Snad někdy, na shledanou," zamávala jsem a dřív, než jsem byla schopná zulíbat ho na místě, jsem se otočila a bleskově vyběhla schody do hotelu.
"Dobrý večer, slečno. S politováním Vám musím oznámit, že jste nestihla večeři s živu kapelou, ale aby Vám to nebylo líto, poslali jsme Vám na pokoj večeři i s dezertem. Samozřejmě pokud máte i jiná přání, stačí zavolat, na recepci vždy bude někdo, kdo se Vám bude ochotně věnovat," spustil recepční, když jsem si vyzvedávala klíč od pokoje. I když mi trvalo trochu déle, než jsem si přeložila vše, co říkal, ochotně tam stál a čekal, než se vymáčknu.
"Děkuji mnohokrát, ale myslím, že dnes už Vaše služby potřebovat nebudu," usmála jsem se a chvatným krokem nastoupila do výtahu, který mě dovezl až k mému pokoji.
Klíček od pokoje, spolu s kabátkem jsem si položila na komodu, která stála hned za dveřmi a s kabelkou v ruce usedla do útulného křesla.
Chtěla jsem zavolat na letiště, že bych chtěla zrušit své lety odsud do Egypta a tam odtud do Čech, ale jakmile jsem zašátrala v kabelce, nahmatala jsem velký prázdno. Diář byl pryč!
"Recepce hotelu Montcalm, co si přejete?"
"Dobrý den, jsem z pokoje 317, chci se zeptat, nenašli jste náhodou fialový diář?"
"Bohužel, slečno, mimo deštníku se nám ve ztrátách a nálezech během dnešního dne nic neobjevilo."
"Ach tak. V tom případě už nic nepotřebuji."
"Hezký zbytek večera, slečno."
"Děkuji, i Vám," zašeptala jsem a hořce zalitovala, že jsem si nevzala číslo mobilu na Briana. Musel zůstat u něj v autě.
Ale co teď mám asi dělat, když na něj nemám žádný kontakt a neznám ani jeho příjmení? Můj diář se bude shánět fakt těžce.
Zdrceně jsem si sedla na pohovku a přitáhla si vozík s jídlem.
Naposledy jsem jedla v půl deváté a kvůli ztracenému diáři hlady vážně trpět nehodlám. Navíc, když jsou lahodné lívance a borůvkový koláč.
Třeba se Brian ozve sám - s tou myšlenkou jsem šla do sprchy a spát.

 


Komentáře

1 J.<3 | Web | 23. září 2009 v 21:12 | Reagovat

Za prvé ti chci strašně moc poděkovat za věnováníí ♥ .. Ty mi děláš takovou radost, zlatíčko!! :)
A k povídce... Já nemám slov :) Je to vážně úúžasnýý.. První díl a už se těším na další a další ^^ Ty jseš vážně talent, zlato :) ♥

2 Saline A. | 23. září 2009 v 21:13 | Reagovat

DĚKUJU ♥

3 Strange_Angelic | Web | 23. září 2009 v 21:18 | Reagovat

Vážně nádherný jako. <33
Uplně moc. :-*
Pospěš si s pokráčkem, jasný? :))

4 HeLiG_Elli | 23. září 2009 v 21:41 | Reagovat

Přečtu si to o výkendu až budu v klidu :D
A jako....chci aby se to přesunulo do Londýna :D

5 Saline A. | 23. září 2009 v 21:43 | Reagovat

jako :D Čti si! :D
A pak říkej kam chceš aby se to přesunulo :D Kdyby sis to přečetla tak víš, že od půlky to v londýně je :D

6 AngeliQue | 23. září 2009 v 21:49 | Reagovat

Strašně moc se mi to líbí!!
Omlouvám se a své fooopáá :D:D
Vážně dokonalé ,3

7 Saline A. | 23. září 2009 v 21:50 | Reagovat

Nemáš se proč omlouvat :)
A děkuji ♥

8 ~-~ MiMi Madison H. ~-~ <3 Aff <3 | Web | 23. září 2009 v 22:11 | Reagovat

mno..tak to je pekné toto :)
znie to zaujímavo, tak som teda zvedavá na pokračovanie...čo sa z toho vyvinie :) hihi

9 Aiya | 30. září 2009 v 15:49 | Reagovat

Nádhera :D ale bejt to já, tak nelezu do auta s cizím člověkem jak mne učila maminka :D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.