Rebelka ani coulem duše 22.

4. září 2009 v 20:04 | Saline A. & AQFee |  Rebelka ani coulem duše
(Z pohledu Kačky)

"Půjdu navštívit Ellí…" houkla jsem nepřítomně do pokoje Gábi. Jen zahučela na souhlas a já popadla svou kabelku. Zastavila jsem se u zrcadla v chodbě a zadívala jsem se na sebe.
Vypadala jsem vážně hrozně. Řekla bych, že jsem zhubla. Věděla jsem, že bych neměla, ale vlastně jsem za to nemohla. Kůže na mě vysela skoro stejně, jako šaty, které jsem měla na sobě. Nebylo to tím, že bych nejedla, ale hodně jsem zvracela. Dělalo se mi špatně skoro ze všeho. Doktorka řekla, že jsou to jen ranní nevolnosti, a že kolem třetího měsíce by měli ustat. Nechápala jsem, proč ranní, když trvají celý den. Celý můj vzhled podtrhávaly veliké kruhy pod očima, které jsem neměla sílu maskovat.
Vzala jsem ze skříňky sluneční brýle a vyběhla jsem do slunečného dne.
Na rohu ulice jsem si stopla taxi a poručila se odvést do nemocnice, kde Ellí ležela. Malinká Miley byla jediným mým důvodem k úsměvu. Byla tak neuvěřitelně rozkošná.
Auto zastavilo a já hodila na přední sedačku tři stovky. Nečekala jsem na vrácení a vyběhla z auta. Prošla jsem hlavní bránou a za zvuku klapání mých bot jsem dorazila na poporodní oddělení.



"Ahoj mamino!" vrazila jsem do dveří a v ten okamžik jsem se proklínala za to, že jsem nejdřív nenakoukla okýnkem ve dveřích. "Aha, já počkám… ehm… přijdu později…" couvala jsem pomalu ven a koukala přitom do země.

"Kačko…" vykřikl za mnou Kristián a dohonil mě v polovině chodby. "Já… přeci se sobě nebudeme vyhýbat navěky, miláčku je mi to líto!" pokusil se mě chytit za ruku, ale vysmekla jsem se mu. Zůstala jsem stát.

"Ani nevíš, jak trapně mi bylo! Jak moc jsi mě ponížil!" možná bych normálně slzy zadržela, ale moje těhotenství a nespočet hormonů navíc způsobily, že jsem začala okamžitě brečet. Kdybych si alespoň předtím nesundala brýle, třeba by to nebylo tolik ponižující. Zase!

"Já nemohl. Omlouvám se! Nevěděla jsi nic o mojí minulosti!" začal se hájit.

"Jo, protože jsi mi to neřekl. Milionkrát jsem se ptala, kam jdeš, kdes byl a ty ses raději pohádal!" dostávala jsem se do varu a divoce přitom rozhazovala rukama. Kdyby se mi někdo dostal blíž k tělu, určitě by chytil pořádnou facku. "Ty sis myslel, že bych to nepochopila, nebo co? Myslíš si, že jsem taková? Hm…?" začínala jsem čekat, kdy přijde sestra a vyhodí mě ven.

"To ne! Ale pochop to! Já jsem se za to styděl! Nevíš, jak to pro mě bylo ponižující!" snažil se bránit.

"Asi tak, jako když jsi mě nechal stát u oltáře?" obrátila jsem zase všechno proti němu. "Já bych ti dokázala pomoct! Mám kontakty, prostě bychom ho nechali zavřít!" vykřikla jsem znovu. "Měl jsi dva roky na to mi to říct, a ty to raději řekneš Sebastiánovi a Gabriele. Děkuju!" chtěla jsem to ukončit a odejít, ale znovu mě chytil za ruku. Znovu jsem se zastavila a ucukla.

"Počkej!" podíval se na mě poraženým pohledem. "Je mi to líto…" zašeptal. "Miluju tě, Kačko!" snížil hlas na minimum.

"Mě je líto, že už nevím, jestli ti můžu věřit!" podívala jsem se mu do očí a najednou jsem mu nedokázala lhát. "Je mi líto spousta věcí, a třeba taky to, že naše dítě bude muset vyrůstat bez táty…" zarazila jsem se. Tohle jsem nechtěla říct. Dala jsem si ruku před pusu a pozorovala, jak se jeho výraz mění do šoku.

"Ty… ty jsi těhotná?" zeptal se užasle. Najednou se mi udělalo zle, tak jsem se otočila a vběhla na dámské záchody. Okamžitě byl u mě a držel mi vlasy. Píchlo mě přitom u srdce, ale to, co mi udělal, bylo silnější.
Byla krásná představa, že by byl takhle u mě pořád, ale nedokázala jsem mu odpustit. Ještě ne!

***
"Co se stalo?" otevřela jsem oči a koukla na paní v bílém plášti a na vyděšeného Kristiána za ní.

"Rozčílila jste se, zvracela a omdlela… Váš muž vás sem přinesl…" objasnila mi.

"Není to můj manžel." Probodla jsem Krise pohledem. Podíval se z okna. "A co to tedy bylo?" vrátila jsem se pohledem k doktorce.

"Nic vážného. Můžete jít domů, pokud se na to cítíte, jen jsem vám předepsala nějaké vitamíny. Měly by vám udělat lépe… I miminku." Usmála se.

"Já… dobře." Posadila jsem se a chtěla vstát. Kris byl okamžitě u mě a chtěl mi pomoct. "Zvládnu to sama!" štěkla jsem na něj a on okamžitě ustoupil o krok dozadu.

"Hodně odpočívejte a hlavně se nerozčilujte!" nakázala mi doktorka ještě mezi dveřma, které mi Kris ochotně držel.

"Kristiáne!" zastavila jsem se v polovině chodby. "Nemusíš se mnou chodit! Já to zvládnu! Jdu za Ellí, a pak si vezmu taxi domů, jestli to chceš vědět. Tohle se mi doma stává taky… Jsem v pohodě!" řekla jsem mu odměřeným hlasem.

"Dobře…" pípnul. Znovu jsem se rozešla k Ellí a malé Miley. Tentokrát už jsem za sebou jeho kroky neslyšela. Nejspíš pochopil. Bylo těžké si ho držet od těla, ale nedokázala jsem mu jen tak odpustit a na všechno zapomenout. To prostě nešlo.

***
"Potkala jsem Kristiána!" zavolala jsem unaveným hlasem z chodby na Gábi a hodila jsem klíče na skříňku. "Už ví, že jsem těhotná!" pokračovala jsem do kuchyně.

"Jo, to mi došlo…" odpověděla Gábi,která seděla na židli a ukázala na veliký dárkový koš a hromadu růží na stole. Spustila se mi brada.

"Škoda, že Sam není větší, myslím že by si pochutnal…" nakoukla jsem do košíku s dobrotami a snažila si držet kamennou tvář. Tohle jsem ale vážně nečekala!

"Hele! Jestli ho budeš vykrmovat, tak ti to potom vrátím na tvým maličkým, abys věděla!" začala se smát. "Musím na záchod. Podržíš malého?" podala mi Sama.

"Ale jo…" usmála jsem se, když už jsem ho měla v náručí. "Ahoj broučku…" broukla jsem na miminko. Odpovědí mi bylo spokojené zabrumlání.
Posadila jsem se na židli a představila si, jak za pár měsíců budu takhle chovat svoje miminko. Sama, bez Kristiána. Znovu jsem propukla v pláč, a vyrušila mě až Gábina slova "Stalo se něco?"

***
Zbytek dne, a vlastně i zbytek týdne jsem strávila doma. Občas jsem se šla projít ven, občas pomáhala holkám s prckama, protože Ellí se za mezi tím vrátila z porodnice. Brala jsem ven hlavně Sama, protože Gábi často chodila ven s Maxmiliánem. Nechtěla mi říct uplně, co mezi nimi je, ale bylo mi jasné, že jiskra přeskočila. Ovšem Gábi se to snažila popřít a já se jí vlastně ani nedivila. Max byl moc milý a hodný, ale bylo to moc brzy. Pro všechny.
Z mého pokoje se mezitím stalo květinářství. Kris posílal denně několik tuctů růží a já neměla to srdce je prostě vyhodit popelnice.

***
"Ahoj Gábi," zvedla jsem telefon o dalších 14 dní později. "Copak potřebuješ?" upila jsem trochu čaje z hrnečku, který jsem měla položený na svém už kulatícím se bříšku. Seděla jsem u okna a koukala ven.

"No, myslíš, že by ses mohla nějak hezky namalovat, učesat a oblíknout a být za hodinu u kašny?" vychrlila na mě. "Neptej se proč, jen prosím přijď!"

"Do-dobře…" vykoktala jsem. Dost mě zaskočila. Co mi mohla chtít tak důležitýho?
Ve chvilce jsem dopila čaj, skočila jsem do koupelny, abych se učesala a namalovala. Kruhy už byli pryč. Víc jsem spala a díky vitamínům od doktorky už mi nebylo tolik zle.
Na sebe jsem si vzala rozšířené džíny, tričko s dlouhým rukávem a přes to si přehodila modrý kabátek. Doladila jsem to botama na podpatku a zavolala jsem si taxi. Při čekání na něj jsem se zachumlala víc do kabátku. Přeci jen bylo navečer a už nebylo tak horko jako tomu bývalo ještě před necelým týdnem.
Nechala jsem se odvést na smluvené místo a byla tam o pět minut dřív. Posadila jsem se na okraj kašny a pozorovala lidi, jak kolem mě spěchají sem a tam.
Najednou mi někdo přikryl oči dlaní a do rukou mi vložil nějakou taštičku.

"Než začneš křičet a nadávat, vzpomeň si prosím, že ti to doktorka zakázala. A taky se koukni do taštičky…" zašeptal ten pro mě nejkrásnější hlas blízko mého ucha, až jsem cítila jeho teplý dech. Stáhla jsem si mlčky jeho dlaň z očí a koukala jsem se do dárkové taštičky, ve svých rukách.

"To snad…" vytáhla jsem malinké dupačky.

"Já vím, že jsem to podělal, ale dej mi druhou šanci. Prosím!" stoupl si přede mě a koukl se na mě psím pohledem. "Vezměte si mě. Oba… prosím!" podíval se mi letmo na bříško. Přejel mi z toho mráz po zádech.
Pak jsem zvedla oči a naše pohledy se setkaly. Udělala jsem krok dopředu a políbila ho. Nedokázala jsem říct proč. Prostě jsem to udělala a nějak věděla, že je to správně.
Chytla jsem ho kolem krku, když mi začal polibky vracet. Nechtěla jsem, aby se mi podlomila kolena.
Najednou zase všechno kolem mě bylo perfektní…

---
Kačka měla na sobě:
Dupačky:
 


Komentáře

1 ~-~ MiMi Madison H. ~-~ | Web | 4. září 2009 v 22:35 | Reagovat

kedy bude pokračovanie? :)

a bude pokračovanie aj k Salon de Te? či tak nejako sa to volá...na názvy moc nie som, ešte keď su v nejakom inom jazyku :) tak sa ospravedlnujem, ak som to skomolila :)

2 ~-~ MiMi Madison H. ~-~ | Web | 5. září 2009 v 13:35 | Reagovat

tak to sa teda teším...jasné, že viem, že máš málo času..ja sa len pýtam, som proste taký malý nedočkavý čitateľ, ..ja normálne žeriem tie príbehy :) mno..ja za to nemôžem :p hehe

mno, tak to si ťa potom idem pridať :) hihi :) hurá

3 Aiya | 6. září 2009 v 19:14 | Reagovat

Ahoj lásko, až teď jsem se dostala na počítač... chtěla bych tě někdy vidět, ale jak jsem tak četla ty tvoje články, rozvrh taky nic moc... no je toho na nás hodně, a to jsem ještě ani nenastoupila pořádně do školy...
Taky budu chodit spát v devět, sice nevstávám tak moc jako ty, ale vyspat bych se taky chtěla, nemám skoro žádný čas... nechápu, jak to budu stíhat...když už mám nabitý program takhle, co budu děalt až se budu muset ještě učit do školy.. a to já vůbec neumím... nikdy jsem se doma neučila.. možná jsem dělala úkoly jako malá, ale jinak... Ani k rebelce se nedostanu, jelikož si musím připravit plno věcí... a doufám, že na mě půjdeš podívat do tanečních.. jestli ti to mamka nedovolí, klidně jí naši domluvěj že tě odvezeme tam i zpátky a že se ti nic nestane, ale já tě tam prostě chci xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.