Rebelka ani coulem duše 6.

18. srpna 2009 v 23:23 | Saline A. & AQFee |  Rebelka ani coulem duše
Z pohledu Kačky

"… no a co? Byli jsme nakupovat… Co by mělo být?!" vyprávěla Ellí o včerejším nákupu se Sebastianem. "… já nevím, co si jeho maminka myslela, když nás spolu potkala, co by si měla myslet, vždyť…" v tom se zarazila a podívala se mě a Kristiánovi přes rameno ke dveřím. V jejích očích bylo vidět, že své vyprávění o včerejším nákupu nehodlá dokončit. Alespoň ne teď…
S Kristiánem jsme se naráz otočili a na tváří se nám ukázal výraz od úsměvu, přes údiv až k nepochopení… Tohle totiž nešlo pochopit.
"Zdá se mi to, nebo taky vidíte, jak mezi dveřmi stojí Gábi s Filipem a drží se za ruce?!" vypadlo ze mě.


"Třeba nás někdo zaklel kouzlem, aby se nám zdál stejný sen.!" Dodala Ellí. Koukla jsem se na Gábi. Tak nervozní jsem ji snad ještě nikdy neviděla!
"Opravdu, tohle není sen…" začal z ničeho nic Filip. "A pokud je, je to ten nejkrásnější sen a já se z něj nechci probudit!!" přitáhl Gábi blíž k sobě, chytil ji kolem pasu a políbil do vlasů… Ta se jen začervenala.
"To je užasný!" usmála jsem se. "Třeba se Gábi konečně vrátí do starých kolejí a přestane být protivná!" vypláznula jsem směrem k ní jazyk a ona mi to automaticky vrátila.
"No a co takhle, děcka, návštěva kina? Že bychom zase jako celá parta nadzvedli zase mandle zaměstnancům kina. Co vy na to?" vyhrkl Kristián, nejspíš pro odlehčení atmosféry a hlavně a hlavně, aby se ten nový hvězdný pár necítil tak trapně… Dost dobře si pamatuji, jaké to bylo, když se parta dověděla o nás…
"Tak super. To vám tam budu tak maximálně křenit!" dodala s mírnou dávkou ironie Ellí.
"A co Sebastian? Nešel by.?" Zeptala jsem se.
"No, to nevím… Možná… možná se ho zeptám. Prý mi bude volat." Sklopila zraky. My ostatní jsme si jen vyměnili pobavené pohledy, ale poznámky jsme si nechali pro sebe.

*

"Tak na co pujdeme?!" zeptala jsem se a přitom stále svírala Kristiánovu ruku. Někdy jsem se o něj i nevědomky opřela a nebo do něj schválně drkla. To ale pokaždé syknul. Mrzelo mě, že mi to nechce říct. Mrzelo a štvalo v jednom, jelikož jsem si teď připadala, jako by mi nevěřil. Hodně mě to štvalo a proto jsem se o něj tak často opírala.
"Co takhle stmívání?" odpověděl mi Kristián a spražil mě takovým pohledem, že jsem se do něj víckrát šťouchnout nedovolila.
"Dobrý nápad!" ozval se zbytek party a tak bylo rozhodnuto, Sebastian a Ell šli koupit lístky, takže jsme já, Kristian, Gábi a Filipem "o samotě". Gábi s Filštýnem si láskyplně vraceli tu dobu, po kterou na sebe byli jako psy, takže nám nevěnovali ani kousíček pozornosti.
Já stála vedle Kristiána a najednou jsem nevěděla, co mám říkat, nebo dělat. Ten pohled… Byla jsem plná vzteku vůči němu! Opravdu jsem byla naštvaná kvůli tomuhle! Jednou za měsíc prostě někam zmizí a když jeho "tah" nevyjde, vrátí se plný modřin. Stačila malinká jiskřička k tomu, abych vybuchla! Nechtěla jsem, nechtěla jsem ostatním z party pokazit kino, proto jsem se raději držela v zádu a Kristiánovu ruku jsem vehementně odmítala.
"Co se děje?" podržel si mě Kris ještě víc v zádu, než jsem doteď byla. Ty jeho oči. Byli tak nevinné, ale i přes to v nich byl plamínek. Nechme toho, nebo vybuchnu!
"Nic!" vymanila jsem se z jeho sevření a utekla ke zbytku party, již usazenému v našem vyhraženém prostoru. Dosedla jsem akorát, když začali reklamy.
Perfektní, řekla jsem si sama pro sebe, teď zas budem půl hodiny čučet na ty pitomý reklamy! Zamračila jsem se a byla jsem si jistá, že nebýt tmy v kině, všichni by utekli. Tak moc jsem se mračila, že jsem si ani nevšimla začátku filmu a Kristiánova příchodu.
"Nemrač se prosím, princezno!" zašeptal mi do ucha. Z trucu jsem se odklonila na druhou stranu a ponořila jsem se do filmu. Musela jsem uznat, že Kristián vybral vážně skvěle. Celou dobu jsem neodtrhla oči z plátna. Nemohla jsem! Tolik mě to fascinovalo! Hlavní hrdina, děj… všechno! Ani jsem nechtěla uvěřit, že už je opravdu konec!
"Děcka vstávat!" ozvala se mamina party Ell. "Co kdybychom ještě vyrazili někam na večeři?" pokračovala. Nemohla jsem uvěřit, že je sedm večer, i když je pravda, že v době oběda, my teprve snídali! Všichni se automaticky zvedli a vydali se k naší "kino restauraci", jak jsme nazvali pizzerii hned vedle kina. Tak jsme se - pokud se nepletu - jako parta dali dohromady, a pak i s Kristiánem jsem tu měla první rande. Ta restaurace pro mě znamenala tak strašně moc, že se to nedalo popsat!
Posadila jsem se do rohu a rozhovor ostatních pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Na Kristiánovi, který seděl nikoli vedle, ale naproti mně, jsem pozorovala to samé. Nejspíš přemýšlel, co to se mnou je. Objednali jsme si.
"… a co zítra? Mohli bychom zase něco podniknout, nemyslíte?" ozval se uprostřed myšlenek Filipův hlas.
"Dobrý nápad, co ty na to, Kačí?" zapojila se do hovoru Gábi. Zvedla jsem oči od svých rukou a přelítla pohledem Kristiána. Propaloval mě skrz naskrz.
"Já… musím zítra ráno za matkou, nejspíš se to protáhne až do večera, znáš to…" podívala jsem se zpátky na Gabrielu.
"Dobře, a nebude ti vadit, když my…" schválně nechala větu nedokončenou.
"Ne! Ne, vůbec!" odpověděla jsem a svoje oči stáhla zase k mým rukám. Po chvíli nám ale přinesli pizzu a tak bylo po dohadování. Filip s Gábi se krmili navzájem, takže bylo dost povyku. Sebastián nenápadně uždiboval Eliščiny pizzy a ona naopak jeho. Možná i proto jsme byli s Kristiánem první. Neměla jsem sílu, dál se na ně koukat, proto jsem se z ničemnic zvedla. Opřelo se do mě pět párů očí. Převážně modrých.
"Já se omlouvám, musím ještě do… knihkupectví," vybavila jsem si scénu z filmu a byla jsem ráda, že nikdo z nich nedával dostatečně pozor. "Zapomněla jsem. Navíc bych měla jít brzy do postele. Zítra vstávám!" dodala jsem spěšně, vylovila z kabelky stovku, hodila ji na stůl a byla jsem ráda, že můžu konečně zmizet za rohem.
Na moment jsem se tam zastavila, abych to vydýchala opřená o zeď a zároveň vylovila sluchátka, která jsem si vrazila nepřítomně do uší. Potom jsem se vydala na cestu domů. Pěšky. Začínalo krápat, ale mě to nikterak nezastavilo. Naopak! Nebylo to daleko a pohyb mi neuškodí!
"Knihovna je na druhou stranu!" někdo mě doběhl a spěšně mi vyškubl sluchátka z uší. Poznala jsem ten hlas.
"Co je tobě po tom?!" vyštěkla jsem a zrychlila krok. Opravdu jsem se chtěla hádat!
"Mě je po tom docela dost," měl co dělat, aby se mnou udržel krok. "Ještě pořád jsi moje dívka, mám o tebe starost a zajímá mě, co se s tebou děje!" dorazilo mě slovo dívka a to, s jakou něžností v hlase to vyslovil. Na druhou stranu do mě vjel vztek při slovech ještě pořád.
"Ještě pořád?! Tak se se mnou rozejdi, když ti nejsem dost dobrá! Když ti nestojím ani za to, abys mi řekl, kdo tě zmlátil, hm.?" Na okamžik jsem se zastavila, abych se mu podívala do očí. Byl tam vztek, a hodně lítosti. Otočila jsem se a pokračovala v cestě. Už jen kousek!
"Vidím, jak jsi naštvaná teď, kdybys to věděla, zuřila bys.!" Odpověděl a snažil se mě dohnat.
"Já zuřím!" upozornila jsem ho.
"Ale to je nic oproti… Věř mi, jednou ti to povím!" zastavila jsem se před dveřmi našeho baráčku a hledala klíče.
"Nepovíš! Tohle mi říkáš už rok!" pěnila jsem, křičela jsem, a zuřivě prohrabovala miniaturní kabelku. "Kde do hajzlu jsou!" dupla jsem si, hlavně pro sebe.
"Katie…" zarazila jsem se. Nejen proto, že jsem ty klíče našla, takhle mi říkal jen on. Věděl, že to miluju! "Já tě miluju a slibuju, že to nebude trvat dýl jak… pár měsíců…" omluvně se usmál.
"Pár měsíců?" zvedla jsem obočí. Tohle neznělo moc přesvědčivě.
"Dejme tomu… pět.?" Řekl.
"To mám jako celých pět měsíců žít v nejistotě, jestli tě náhodou někdo nezabije.? Kristiáne! Tohle…" umlčel mě polibkem. Narazil se mnou do dveří a z ruky vytrhl klíče. Všechnu zlobu jsem dala do polibku. Kousala jsem. Odemkl. Dělala jsem cucfleky a škrábala. Chytl mě do náruče a nohou zabouchl dveře. Bušila jsem do jeho hrudi pěstičkami a s velikou přesností si vybírala nafialovělá místa. Odnesl mě do mého pokoje a hodil na postel. On, jako vždy romantický, já, připravena vylít si všechnu zlost na něj.
Svlékl mi tričko a džíny. Div jsem jeho košili neroztrhala na cáry. Tohle bude noc. Noc plná škrábanců do fialových míst. Noc plná něžných doteků a polibků z jeho strany.
Jedno se ale muselo nechat. Bude to noc, jen naše a nikoho jiného. Naše první společně strávená noc…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.