Rebelka ani coulem duše 3.

18. srpna 2009 v 23:22 | Saline A. & AQFee |  Rebelka ani coulem duše
(z pohledu Gabriely)

Fajn, totálně jsem selhala jako holka, která si nic a nikoho nepustí k tělu. Ale copak šlo zůstat v klidu, když na vás křičí kluk, kterýho máte jako bráchu, že se chováte jako třináctiletá puberťačka? Koho by tohle nenaštvalo?!
"Ahoj mami." Pozdravím jí sklesle a rovnou odpochoduju k baru s pitím. Nehodlám se tu promenádovat bez skleničky nějakýho, jakéhokoliv pití.
"Jaká je dneska nabídka?"

"Martini, šampaňské, bílé a červené víno a gin, slečno."
"Tak Martini." Pohodím rukou a jen čekám, kdy mi do ní přistane vytoužená sklenička.
"Díky. Řeknu matce, aby vám dala víc, než si účtujete." Prohodím jen tak mimochodem a jdu si sednout ke stolu. Rozhodla jsem se, že dneska se nebudu vzdalovat jinam, než na záchod a zpátky ke stolu. Holky se baví s matkama a nervózně po mně pokukujou. Co zase je?! Myslej si, že se tu snad opiju, nebo co?!
Káťa najednou ztuhne a naznačí Elli rukou, kam se má podívat. Jen tak mimochodem se podívám tím směrem taky a strnu v půli pohybu. Do hajzlu, co ten tu dělá?!
Podívám se po Kátě a Elli, který udělaly to samý. Zřetelně vidím ten děs v očích a ony zase to naštvání, který mám já.
Zvednu se a naštvaně jdu za matkou, která se s ním zrovna baví.
"Jak jsi ho sem mohla pozvat?" Odtáhnu jí stranou a začnu na ní syčet, abych neztropila takovou scénu.
"Je to dlouholetý přítel tvého otce a mě! Přišlo mi hezké ho sem pozvat i s rodiči. A vyprošuji si tvůj tón, Gabrielo!"
"Víš ty co? Já tu taky nemusím bejt!" Vrazím jí do ruky mojí skleničku a otočím se k Filipovi.
"A tys to alespoň mohl říct!" Syknu na něj skrze pevně semknuté rty a odcházím na zahradu.
"Gabi, počkej!" chytne mě za loket a otočí mě proti němu.
"Chtěl jsem ti to říct. Jenže než jsem ti to stihl říct, změnila jsi se z příjemný holky zpátky na ledovou královnu a já mlčel! Potom jsem na to zapomněl, omlouvám se."
"Ledovou královnu?! Já že jsem ledová královna?! To si ze mě děláš srandu! Já která šílí strachy, kdykoliv vidí další ránu na tvý ruce!"
"A proč něco teda neděláš?!"
"Protože do hajzlu nevím jak! Proto se k tobě chovám tak hnusně! Nevím jak ti pomoct a snažím se ten strach potlačit tím, že si budu namlouvat, že se nenávidíme, že jsme si jeden druhýmu ukradení! To je tak těžký to pochopit?!" Zašeptám poslední větu, než se mi z očí začnou koulit slzy jedna za druhou. Vysmeknu se mu ze sevření a utíkám k příjezdové cestě. Je mi jedno, že mi matka udělá další scenérii, jak jsem se chovala, je mi jedno, že tátu znovu zklamu.
Je mi jedno všechno.
"Taxi!" Skvělý, taxi nezastaví. No nic, musím si dojít pro jednu z limuzín, konkrétně naší. Taková dálka! No nic, pokud chci vypadnout a dneska už Filipa nevidět, k autu si musím dojít.
"Dobrej, můžu poprosit…? Potřebovala bych domů a taxík nemůžu chytit." Poprosím řidiče, kterýho jsem u nás ještě nikdy neviděla.
"Jistě." Nasedne do auta a já k němu. Když už se pomalu rozjíždí, narychlo se otevřou dveře a dovnitř vklouzne Filip.
"Jeďte, dokud je v šoku!" poručí řidiči a otočí se na mě.
"Co… co tu kruci děláš?! Okamžitě vypadni!" Vzpamatuju se a křičím si tam po něm, řidič na nás jenom nechápavě kouká a po chvíli zatáhne tu přepážku.
"Chci vysvětlení."
"Myslím, že jsem ti to vysvětlila dost jasně!" Odseknu mu a radši se koukám z okna.
"Nevysvětlila. Já chci vědět, proč jsi někdy milá a během několika vteřin znovu bezcitná mrcha."
"To je moje věc."
"Jo, tvoje věc, která se týká mě! Abys věděla, já taky mám city! Já chci vědět, proč jsi na mě taková!"
"Filipe, já se o tom nehodlám bavit, natož s tebou. Jsi člověk, kterýho si nechci pustit k tělu a ani nepustím."
"Proč?"
"Protože nechci, aby mi znovu někdo ublížil!" Křiknu na něj už vážně ublíženě.
"Cože?"
"Hele Filipe, já se o tom s tebou nebudu bavit. Co jsem ti řekla v zahradě, to jsem ti řekla a myslela jsem to vážně. Teď, když dovolíš - ráda bych ze sebe sundala ty odporný, zřejmě svatební šaty a konečně si nalila minimálně jednoho panáka vodky. Tudíž, ahoj!" Vystoupím z auta a pomalu se rozejdu k baráku.
"Gabi?!"
"Co chceš?" zavrčím na něj a zastavím se, aniž bych se otáčela.
"Mám tě rád." Zavrtím hlavou a poté jí skloním.
"Já si tě do srdce ale nepustím." Zašeptám a rychlejším krokem dojdu domů. Kabelku odhodím někam do obýváku a hned za ní následuje korunka a náhrdelník. Teď už jenom ty šaty.
Já vím, možná jsem mu měla říct, že já jeho taky, alespoň trošku. Ale kdybych mu to řekla, potvrdila bych si to, co nechci už půl roku. Nechci si potvrdit, že ho mám ráda!
Nechci, aby se mi dostal do srdce další maník, kterej mi ho pak zlomí a v klidu s úsměvem si odjede kamsi do světa.
Nehodlám se pak zase tejden vyplakávat u matky. To mi stačilo jednou, po druhý to absolvovat vážně nechci.
No nic. Sundám si ze sebe šaty a oblíknu se do oblečení na spaní. Sednu ke klavíru a začnu si jen tak brnkat. Holky se hrozně divily, proč tu ten klavír je, když na něj nikdo nehraje. Ani jedna z nich ale neví, že kdykoliv mám špatnou náladu a ony jsou venku, sednu si za něj a hraju.
"Len ja a ty, len ty a ja, len ja a ty a ja…" začne vyzvánět mobil, tudíž se k němu rozběhnu, protože vím, kdo to je - tohle vyzvánění mám jenom na jednoho člověka. Na Samuela.
"Ano, Same?"
"Gabi, chci se ti omluvit. Přehnal jsem to, moc dobře to vím, ale přišlo mi Filipa tak líto, je to duší ještě dítě."
"Same, to je dobrý, neomlouvej se. Já s ním mluvila na tom plese."
"A?"
"Začínám si připouštět to, co jsem nikdy nechtěla…" Zašeptám a lehnu si do křesla. Už nevnímám Samuelovy nechápavé otázky. Jen přemýšlím nad tím, jak se z toho co nejrychleji dostat pryč.

Gabrielino pyžamo ->
Free Image Hosting at www.ImageShack.us
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.