Close your eyes 2.

17. srpna 2009 v 12:03 | Saline A. |  Close your eyes
Překážka

o.O

"Och Romeo, Romeo, proč jen jsi Romeo." Předvádí Saša divadlo a já se neubráním smíchu.
"Och Julie, dávej pozor, abys nespadla z toho tvého balkónu." Ukážu na vrtkavou židličku, na které stojí.
"Neboj se hvězdičko, není to poprvé, co na ní …" Už se válí po zemi.
"Stojíš." Doplním ho s úsměvem a pomáhám mu na nohy.
"Díky." Chytl 's mě ze zadu za pas a hlavu sis opřel o mé rameno. Tohle gesto děláš často. Víš, že miluji, když se mě takhle dotýkáš. Tak něžně, s citem. Tak, jako se mě ještě nikdo nikdy nedotýkal.

"Vždyť se nic nestalo. Byla to maličkost." Chytnu tě za ruce a jemně se o tebe opřu. Cítím tvé vypracované tělo na mých vyhublých zádech a cítím neuvěřitelnou podporu. Tohle mi chybělo, opravdu moc. Kéž bych ti vše, co se ve mně nyní odehrává, mohl nějak říct. Ale je to příliš těžké, víš?
"Volal Max." zašeptal 's a já ztuhl. Proč volal? Co chtěl? Chce ti snad ublížit?
"Chce tě zpátky hvězdičko… On se tě jen tak nevzdá." Pevněji jsi mě chytl. Tak, abych ti neutekl pryč.
"Co když, …?" otočím se k tobě čelem, abych tě zasypal vodopádem mých slov, ale zastavíš mě svým dlouhým, štíhlým ukazováčkem.
"Neboj se hvězdičko. Já nedovolím, aby se k tobě přiblížil." Opřel ses čelem o mé a pohladil mně po bocích. Pevně si ruce obtočím kolem tvého krku a odmítám se tě pustit.
Je zvláštní, jak stačí jediný dotek tvé dlaně na má záda a já jsem znovu naprosto klidný. Působíš jako plyšový medvídek, který se dává malému dítěti, když se mu zdá ošklivý sen.
"Co kdybychom si do obýváku donesli polštáře, deky a něco dobrého k jídlu a pití a pustili si nějaký film. Co na to říkáš?" usmál ses na mě a jemně se o kousíček odsunul.
"A na co se budeme koukat?" Trochu se pousměji a rukama prohrábnu tvé vlasy.
"Buď romantika, nebo komedie. Vyber si, nic jiného tady nemáme. To víš, máma s tátou mi tu nechali jen tohle a mně se nějak nechtělo nakupovat nové filmy. Ale třeba příští týden si můžeme udělat projížďku po krámech a nějaké koupit. Hm?" promlouval jsi na mě z kuchyně, zatímco já donášel polštáře a peřiny.
"Mně je to jedno, vždyť víš, že udělám vše, cokoliv řekneš Sašo." Zahuhlám a posadím se na jeden z polštářů.
"A to je to, co nechci Filipe. Znamenáš pro mě hrozně moc a já nechci, abys mě poslouchal na slovo. Víš, já nejsem Max, abych ti přikazoval. Spíše naopak. Jsem ten, kdo je ochoten přijímat rozkazy jen pro to, abys ty byl šťastný. Udělám cokoliv. Jen mě neposlouchej na slovo. Já chci dělat jen to, co tě bude bavit. Co bude bavit tebe, bude bavit mne. A chci, abys mi říkal, zda tě to baví, nebo ne. Nebude-li se ti do něčeho chtít, nebudeme to dělat. Ano?" Chytl 's mě za ruce a díval se mi do očí.
"Děkuju ti Sašo… Jsi nejúžasnější člověk kterého znám…" pohladil jsem tě po tváři a prsty propletl s tvými.
"Kdyby to nebylo všechno tak moc komplikované, mohli by jsme být dokonalý pár… Jenže pořád jsou tu okolnosti, které tomu brání…"
"Jaké třeba?" zeptám se smutně.
"Máš pořád rád Maxe…" zašeptal 's a tvé štíhlé prsty vyklouzly z těch mých… Smutně se ti dívám do očí. Tak rád bych ti teď řekl, že to není pravda. Že mám rád jen tebe. Ale máš pravdu…
"Max je překážkou. Ale není to kvůli tomu, že bych ho měl rád… Nemám… Je to kvůli tomu, že by nám nedal pokoj… Nedopřál by nám štěstí. A to já nechci. Chci aby sis ten vztah užil. Pokud by byl. Mám tě rád. Opravdu hodně. Ale Max by nám to vše zkazil." Pohladil jsem tě po tváři. Je mi líto, že kvůli Maxovi budeme trpět oba… Ale byli bychom pár, trpěli by jsme mnohem víc…
Nechci aby ses trápil. Proto bude lepší, zůstaneme-li přáteli… Budou to muka pro nás oba, jelikož víme, že se máme rádi. Bohužel je vše proti nám a my s tím nemůžeme nic dělat…
 


Komentáře

1 Christine | E-mail | Web | 21. září 2012 v 15:35 | Reagovat

Kurnik ten Saša je tak hodný... Jsem zvědavá, jak to bude dál, jsem zvědavá!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.